SUCHOZEMSKÝ HA LONG BAY TAM COC...VESLUJEME NOHAMA

Ha Long, nekonečná rýžová pole nebo rušné ulice Hanoje plné skútrů. Jenže některé z nejkrásnějších vzpomínek vznikají na místech, která člověk původně ani nepovažoval za hlavní cíl své cesty. Pro mě se jedním z takových míst stala řeka Ngo Dong v oblasti Tam Coc, kde se mezi vápencovými skalami a zelenými poli odehrává tradice, která fascinuje návštěvníky z celého světa.

Na první pohled je všechno až neuvěřitelně poklidné. Úzké dřevěné loďky pomalu vyplouvají z přístaviště, voda se téměř nepohne a kolem se zvedají mohutné vápencové věže, které daly oblasti Ninh Binh přezdívku "suchozemská Ha Long Bay". Člověk se kochá okolní krajinou a těší se na plavbu jeskyněmi, když si najednou všimne něčeho neobvyklého. Žena sedící na zádi lodi nepoužívá k veslování ruce. Obě nohy má opřené o vesla a s naprostou lehkostí pohání loď vpřed.

Zpočátku to působí skoro jako dobře nacvičené představení pro turisty. Po několika minutách ale člověku dojde, že sleduje něco naprosto přirozeného. Pohyby jsou plynulé, přesné a dokonale sehrané. Loď bez zaváhání míjí ostatní plavidla, vplouvá do úzkých průjezdů mezi skalami a tiše klouže po hladině řeky. Není v tom žádná okázalost ani snaha zaujmout. Je to prostě způsob práce, který zdejší lidé používají už po celé generace.

Právě ženy tvoří většinu místních lodnic. Dovednost veslovat nohama se zde dědí z matky na dceru a mnohé z nich se tuto techniku učily už od dětství. To, co turistům připadá jako neobvyklá atrakce, je ve skutečnosti výsledek dlouhých let zkušeností a každodenní praxe. Nohy jsou při dlouhém veslování silnější než paže, umožňují lépe rozložit námahu a současně poskytují veslařce lepší výhled na řeku i okolní provoz. Když člověk vidí, s jakou jistotou dokážou ženy řídit loď pouze pomocí nohou, nezbývá než obdivně kroutit hlavou.

Celá plavba přitom působí skoro tak nějk meditativně. Nad hladinou poletují ptáci, mezi skalami se odráží zvuky pádel a kolem se rozprostírají rýžová pole, jejichž barva se mění podle ročního období od svěží zelené až po zlatavé odstíny těsně před sklizní. Loď postupně proplouvá několika jeskyněmi, jejichž stropy jsou místy tak nízko, že je potřeba instinktivně sklonit hlavu. Po opětovném vyplutí na denní světlo se krajina znovu otevře do širokých údolí lemovaných strmými skalními stěnami a člověk má pocit, jako by se ocitl uprostřed živého obrazu.

Možná právě proto se většině návštěvníků do paměti nevryjí jen samotné jeskyně nebo dramatická krajina, ale především ženy, které loďky ovládají s neuvěřitelnou elegancí. Během několika hodin na vodě absolvují trasu, kterou často opakují několikrát denně, a přesto působí klidně, soustředěně a s lehkostí, jako by je práce nestála téměř žádnou námahu. Ve skutečnosti jde o fyzicky velmi náročnou činnost, která vyžaduje sílu, vytrvalost i dokonale zvládnutou techniku.

Na řece Ngo Dong si připomenete, že tyhle drobné detaily dělají cestování nezapomenutelným. Nejsou to jen slavné památky nebo místa z turistických prospektů, ale obyčejní lidé, jejich každodenní život a tradice, které vznikaly dávno před příchodem prvních návštěvníků. Veslování nohama není žádná atrakce vytvořená pro fotografie na sociálních sítích. Je to součást života místních obyvatel a zároveň krásná ukázka toho, jak si lidé dokázali přizpůsobit práci podmínkám, ve kterých žijí.

Když teď vzpomínám na plavbu v Tam Coc, nevybavím si jako první ani jeskyně, ani monumentální vápencové skály. Před očima se mi objeví drobná usměvavá žena, která s naprostou samozřejmostí seděla na zádi své loďky a jediným plynulým pohybem nohou ji i nás vedla klidnou hladinou řeky. Chvilka, která dokonale vystihovala atmosféru severního Vietnamu... země, kde se mnohá obyčejná každodenní práce může proměnit v něco, co si ponesu v paměti ještě dlouho po návratu domů.