POHLED Z OBOU STRAN BARU… JE VŽDY DIALOG, I KDYŽ SE VEDE BEZE SLOV

Izakaya, tajemný unikátní svět tradičních japonských hospůdek v úzkých zadních uličkách… po setmění se rozzáří ulice japonských měst, rozblikají se světelné nápisy, z malých dveří se line vůně grilovaného masa a ozývá se tlumený hluk hovoru. Mezi kancelářemi, stanicemi metra a obchodními domy se otevírá jiný svět… svět izakaya, neformálních hospod, které už po desetiletí drží pohromadě společenskou strukturu Japonska. 

Začíná to už u dveří. Ty bývají posuvné, těžké, často z tmavého dřeva. Na záclonce noren nad nimi visí jméno podniku, vyvedené v kaligrafii, kterou turista sotva přečte. Když je odhrnete, ozve se vždy totéž, sborový výkřik Irasshaimase! Vítejte! Ten okamžik je skrytou zkouškou. Cizinci znejistí, protože nevědí co odpovědět. Japonci to však nečekají, vítání je rituál, ne dialog. Důležité je jen přikývnout, usmát se a nechat se usadit.

V izakaya se málokdy sedí formálně. Stoly bývají nízké, místnosti stísněné, světlo teplé a měkké. Zdi zdobí ručně psané tabule s menu, kde se fotografie mísí s kresbami, čísly a drobnými poznámkami kuchaře. Pro někoho chaos, pro Japonce řád. Cizinec se na chvíli stává pozorovatelem. Sleduje, jak hosté v oblecích pomalu odkládají kravaty, jak si ženy v kancelářských uniformách rozvazují vlasy a jak obsluha s neomylnou přesností dolévá pivo, aby pěna dosahovala přesně tří centimetrů nad hladinku. Všichni jsou uvolnění, nikdo není bezohledný. Ticho zde neexistuje, ale hluk má svůj rytmus, přirozený, společenský, živý.

Pro nás, kteří nerozumíme japonštině, může být objednávání v izakaya výzvou. Ale právě tady se projeví, skoro vždycky, jedna z nejkrásnějších vlastností japonské kultury, ochota porozumět beze slov. Obsluha se usměje, ukáže prstem na menu, vy zvednete obočí, kývnete, a v tu chvíli mezi vámi vzniklo tiché spojenectví. Gesta nahradí slova, úsměv překládá význam. V Japonsku je totiž komunikace více neverbální než verbální a izakaya tuto skutečnost jen potvrzuje. Po chvíli se na stole objeví první miska, možná edamame, zelené lusky sóji, nebo malé porce nakládané zeleniny. Následuje pivo, chladné a přesně načepované. A najednou jste součástí večera, i když nerozumíte jedinému slovu.

Za barem stojí kuchař. Ne vždy mluví anglicky, ale o hostech ví víc, než by se zdálo. Sleduje, jak se chovají… jestli čekají trpělivě, jak zvednou sklenici, zda si jídlo fotografují, nebo ho nejprve ochutnají. Japonský kuchař nemá potřebu vás okouzlit rozhovorem. Jeho jazykem je preciznost.

V každém pohybu smažení, krájení, servírování se odráží hluboká úcta k práci. Každé jídlo, i to nejjednodušší, je připravené s vědomím, že host bude posuzovat ne množství!!! (dovoluji si zdůraznit pro ty, kteří hledají kvantitu a na kvalitu příliš nehledí, což bohužel je u mnoha Čechů běžné, hlavně ať je ta porce oooobrovská... no však víte, jak to myslím), ale rovnováhu, teplotu, konzistenci, kontrast chutí. 

Pro kuchaře je cizinec zároveň výzvou i poctou. V malých izakaya bývá přítomnost turistů signálem, že podnik získal reputaci. Zároveň to znamená, že bude muset přizpůsobit tempo, vysvětlit, co je kushikatsu a co yakitori, někdy i s pomocí improvizované pantomimy. A přesto nikdy neztratí důstojnost. I v těchto okamžicích zůstává kuchař věrný řemeslu.

Večer postupně nabývá na obrátkách. Hovor je hlasitější, sklenice častěji cinkají o sebe. A právě v této fázi se často stane něco, co se v Japonsku jinde nestává… cizinec a místní se dají do řeči. Zpočátku váhavě, přes pár slov anglicky, přes překladač v telefonu nebo pomocí univerzálního slovníku úsměvů. Vyměníte si přípitek, možná i pár vět o baseballu, počasí nebo cestování. Někdy jen gesto, pozvednutí sklenice a úklona hlavou.

Důležité! Mějte na paměti, že pro Japonce je tohle zřídka banální okamžik. Překonat bariéru cizího jazyka znamená překonat i hlubší sociální hranici. Pro cizince je to naopak chvíle, kdy Japonsko přestává být vzdálenou exotikou a stává se živým prostorem sdílení.

Zatímco formální restaurace, čajovny a ryotei odrážejí kulturu pravidel, izakaya zrcadlí každodenní realitu. Tady se ukazuje, že Japonci, navzdory stereotypům o uzavřenosti, dokážou být otevření, spontánní a vřelí, pokud cítí respekt a upřímný zájem. Z pohledu antropologa je izakaya mikrokosmem sociálních vztahů, prostorem, kde se po práci ruší hierarchie, kde si podává ruku formálnost s neformálností a kde se i cizinec může na chvíli stát součástí kolektivního rytmu.

Za barem panuje řemeslo, před barem vzniká společenství. Mezi nimi je jen úzký pruh dřeva, tenká linie, která odděluje profesionála od hosta, a přesto je spojuje v jediném večeru sdílené harmonie. Když se večer nachýlí, účtenka se složí do malé krabičky, host se zvedne a obsluha se naposledy ukloní. Vše končí stejně tichým gestem, jakým to začalo. Arigatō gozaimashita... děkujeme, že jste přišli. Každý podnik má svůj rytmus, svou historii a své publikum.

Z obou stran baru, té hostinské i té hostovské, panuje vzájemná tichá úcta. Obsluha si váží hosta, který se chová pokorně a s respektem. Host obdivuje přesnost, klid a vstřícnost. A možná právě proto je večer v izakaya jedním z nejautentičtějších zážitků, které můžete jako cizinec v Japonsku prožít. 

Svět izakaya je silně návykový, věřte mi!