TEAMLAB INSTALACE... V OSACE I V TOKYU... PROSTĚ NEUVĚŘITELNÉ!

Opravdu jsem nečekala, že ze všech zážitků, které si z letošního Japonska přivezu, budou mezi nejsilnější patřit právě dvě výstavy digitálního umění. Nejsem zrovna milovníkem výstav ani muzejí. A přesto se mi při procházení fotek znovu a znovu vracejí obrazy nekonečných světelných sfér v tokijském Azabudai Hills a zářících stromů v noční botanické zahradě v Ósace. TeamLab Borderless v Azabudai Hills a teamLab Botanical Garden Osaka… tyhle dvě instalace jsem si vybrala dobrovolně, fakt moc jsem je chtěla vidět, a nelituji!
Jen málokdo asi očekává, že jedním z nejsilnějších zážitků jeho cesty budou místnosti bez zdí, zahrady bez hranic a světelné světy, ve kterých přestanete vnímat, kde končí skutečnost a začíná umění. Takové jsou výstavy kolektivu teamLab, které patří k nejpozoruhodnějším kulturním fenoménům současného Japonska.
V tokijské čtvrti Azabudai Hills se nachází teamLab Borderless, muzeum, které samo sebe označuje za "muzeum bez mapy". A není to jen marketingový slogan. Nejprve se vám v naprosté tmě dostane krátké poučení, jak to uvnitř chodí a jak se chovat, a potom, zase, v naprosté tmě vstoupíte do prvního prostoru. Po vstupu dovnitř brzy zjistíte, že tu neexistuje správná trasa ani předem určené pořadí exponátů. Jednotlivá díla se přelévají z jedné místnosti do druhé, navzájem se ovlivňují a neustále proměňují. Květiny rozkvétají po stěnách, vodopády stékají po podlahách, světelné částice reagují na přítomnost návštěvníků a zdánlivě nekonečné prostory vytvářené zrcadly nutí pochybovat o tom, jak velká místnost ve skutečnosti je. Člověk tu není pouhým pozorovatelem. Stává se součástí díla.
Nejsilnější není technická dokonalost projekcí, ale pocit ztracení. V tom nejlepším slova smyslu. Několikrát se vám stane, že se vrátíte na stejné místo a objevíte úplně jiný obraz než před několika minutami. Návštěvník bloudí temnými chodbami, následuje světlo, zvuky nebo proud lidí a postupně zjišťuje, že skutečným exponátem není projekce samotná, ale jeho vlastní cesta prostorem. V době, kdy máme vše přesně naplánované a navigované pomocí mobilních telefonů, působí možnost jednoduše se ztratit téměř osvobozujícím dojmem.
Zcela odlišný, přesto stejně fascinující zážitek nabízí teamLab Botanical Garden Osaka. Zatímco Tokio pracuje především s architekturou a uzavřenými prostory, v Ósace se umění přesouvá pod otevřené nebe. Po západu slunce se botanická zahrada Nagai promění v živoucí galerii, kde jsou stromy, jezírka, květiny i okolní ekosystém součástí uměleckého díla. Světelné objekty mezi stromy pulsují barvami, reagují na pohyb návštěvníků a mění se podle počasí, ročního období i přírodních podmínek. Vítr tady není rušivým elementem, ale spoluautorem celé instalace.
Právě v Ósace je nejlépe patrná filozofie, kterou teamLab označuje jako "Digitized Nature", tedy digitalizovanou přírodu. Technologie neslouží k překonání přírody, ale k jejímu zvýraznění. Když se mezi staletými stromy rozsvítí světelné objekty připomínající obří zářící organismy, nevzniká pocit futuristické atrakce. Naopak. Návštěvník získává zvláštní dojem, jako by les odhaloval něco, co bylo přítomné odjakživa, jen jsme to běžnýma očima nedokázali vidět.
Zajímavé je, že obě výstavy nabízejí dva pohledy na stejnou myšlenku. Tokio ukazuje nekonečné možnosti lidské představivosti a technologií. Ósaka připomíná, že i ta nejvyspělejší technologie může být v harmonii s přírodou. Zatímco v Azabudai Hills člověk zapomíná na okolní svět, v botanické zahradě si naopak intenzivně uvědomuje vůni stromů, chlad večerního vzduchu, šum listí a proměnlivost živého prostředí. My jsme tady zažili celkem silný vítr a jemný déšť, ale bylo to prostě super!
Asi proto se návštěva teamLab nedá jednoduše popsat jako návštěva muzea. Není to galerie, atrakce ani klasická výstava. Je to spíše stav mysli, do kterého člověk na nějaký čas vstoupí. Ať už bloudíte nekonečnými světelnými vesmíry v Tokiu nebo se procházíte mezi zářícími stromy v noční Ósace, odnášíte si stejný pocit: že hranice mezi uměním, technologií, přírodou a lidskou představivostí jsou mnohem méně pevné, než jsme si dosud mysleli. A ještě něco… neukazuje nám budoucnost. Ukazuje nám, že svět kolem nás je už dnes mnohem podivuhodnější, než jsme ochotni připustit.
Kdo vlastně stojí za úžasným projektem teamLab? Příběh lidí stojících za teamLab je skoro stejně fascinující jako samotné výstavy. Nevznikl jako umělecká skupina v tradičním smyslu. Kolektiv založil v roce 2001 japonský podnikatel a vizionář Toshiyuki Inoko, který vystudoval matematiku a inženýrství na Tokijské univerzitě. Jeho myšlenka byla poměrně revoluční… propojit umělce, programátory, architekty, matematiky, grafické designéry, animátory, zvukové inženýry a specialisty na interaktivní technologie do jednoho tvůrčího týmu. Dnes teamLab tvoří stovky odborníků z různých oborů a hranice mezi uměním a technologií jsou v jejich práci prakticky neviditelné.
Filozofie teamLab je založena na myšlence, že svět není rozdělen na oddělené objekty, ale tvoří síť neustále se ovlivňujících vztahů. Proto na jejich výstavách neexistují pevné hranice mezi jednotlivými díly, mezi návštěvníkem a exponátem ani mezi přírodou a technologií. Odtud také název Borderless neboli "bez hranic".
Teď už nejde pouze o japonský fenomén. Přestože Tokio a Ósaka patří mezi jejich nejznámější lokality, práce teamLab se objevily po celém světě. V posledních letech měli velké výstavy taky v Singapuru (teamLab Future World), Šanghaji, Pekingu, na Macao, Abú Dhabí, Melbourne, Paříži, Londýně, New Yorku, Los Angeles. Zvláště zajímavý je prý projekt v Abú Dhabí, kde vzniká rozsáhlé stálé muzeum teamLab jako součást kulturní čtvrti na ostrově Saadiyat. Z původně japonského experimentu se stala globální značka srovnatelná významem se slavnými muzei moderního umění.
Co mě na teamLab fascinuje nejvíc, je skutečnost, že jejich díla vypadají futuristicky, ale inspirace je vlastně hluboce japonská. Když se procházíte Borderless v Azabudai Hills nebo noční botanickou zahradou v Ósace, všimnete si, že nejde o klasický západní pohled na technologii ve stylu science fiction. Opakují se tu motivy vody, květů, proměnlivosti ročních období, světla a pomíjivosti. To jsou témata spojená s tradičními japonskými estetickými koncepty, jako jsou mono no aware (citlivost k pomíjivosti věcí) nebo úcta k přírodě zakořeněná v šintoismu.
Právě proto podle mě výstavy teamLab působí na návštěvníky tak silně. Nejsou to technologické demonstrace. Ať stojíte v nekonečném prostoru světelných projekcí v Tokiu nebo mezi zářícími stromy v Ósace, nemáte pocit, že sledujete počítače. Máte pocit, že jste vstoupili do snů. A to je něco, co se podaří jen malé hrstce tvůrců!
