SVĚTOVÝ DEN TSUNAMI... 5. LISTOPAD

Každý rok 5. listopadu si svět připomíná World Tsunami Awareness Day 世界津波の日 Sekai Tsunami no Hi, Světový den tsunami. Pochopitelně se nejedná o žádnou oslavu, správnější je říci, že je to den reflexe a učení. Neoslavujeme ničivou sílu moře, ale připomínáme si, jak křehká je rovnováha mezi člověkem a přírodou, a především jak důležité je být připraven. Den byl vyhlášen Valným shromážděním OSN v roce 2015 na návrh Japonska, které má s tsunami 津波… v doslovném překladu "vlna v přístavu", dlouhou a bolestnou zkušenost.

Datum 5. listopadu není zvoleno náhodně. Připomíná událost z 1854, kdy farmář Hamaguchi Goryō 濱口梧陵 varoval svou vesnici před blížící se vlnou tak, že zapálil své sušené snopy rýže inamura-no-hi 稲むらの火, oheň v rýžovém poli. Jeho čin tehdy zachránil desítky životů a stal se symbolem lidské moudrosti tváří v tvář vodnímu živlu.

Slovo tsunami 津波 dnes zná celý svět. Tsunami vzniká náhlým pohybem mořského dna, obvykle v důsledku podmořského zemětřesení, sesuvu nebo sopečné erupce. Na otevřeném oceánu si jí sotva všimneme, ale když se přiblíží k pobřeží, přemění se v ničivou sílu. V roce 2004, při katastrofě v Indickém oceánu, se tsunami pohybovala rychlostí přes 700 km/h a její energie odpovídala výbuchu 23 000 atomových bomb z Hirošimy. Vlny dosáhly výšky až 30 metrů a zasáhly pobřeží Indonésie, Thajska, Srí Lanky a Indie.

Asie je bohužel kolébkou mnoha historických i moderních tsunami. Už z nejstarších záznamů víme, že Japonsko, Thajsko a Indonésie se nacházejí v tzv. Pacific Ring of Fire 環太平洋火山帯 Kantaiheiyō Kazantai, oblasti s nejvyšší seismickou aktivitou na světě. V roce 1611 zasáhla japonské pobřeží Sanriku Earthquake Tsunami 慶長三陸地震津波 Keichō Sanriku Jishin Tsunami, která smetla stovky vesnic. Další ničivá vlna přišla v roce 1896 a stala se symbolem tehdejší neschopnosti se před podobným jevem bránit. Moderní doba přinesla další katastrofu v roce 2011, kdy zemětřesení Tōhoku 東北地方太平洋沖地震 vyvolalo tsunami, které zničilo oblast Fukušimy a způsobilo jadernou havárii.

Thajsko zažilo svůj nejhorší den 26. prosince 2004. Tsunami udeřila bez varování, protože tehdy v regionu neexistoval funkční varovný systém. Pobřežní města jako Phuket ภูเก็ต, Khao Lak เขาหลัก a Phi Phi Islands หมู่เกาะพีพี byla během několika minut smetena do moře. Zahynulo přes 8 000 lidí, mezi nimi i mnoho turistů. Od té doby Thajsko vybudovalo rozsáhlou síť varovných věží, bójí a evakuačních tras.

V Jižní Koreji Daehan Min-guk, sice neleží v hlavní seismické zóně, ale mohla by být zasažena sekundárními vlnami z Japonského moře. Po katastrofě v roce 2011 byly i zde aktualizovány evakuační plány a varovné systémy.

Vietnam má dlouhé pobřeží Jihočínského moře, a i když jej tsunami nezasahují často, vědci objevili vrstvy sedimentů nasvědčující, že i zde v minulosti vlna udeřila. Vietnamská vláda dnes spolupracuje s UNESCO na vzdělávání pobřežních komunit, zejména v oblastech jako Đà Nẵng, Nha Trang či Phan Thiết.

Japonsko je zemí, která se naučila s vlnami tsunami žít a bojovat především celospolečenskou trvalou připraveností. Zdejší školy učí děti už od útlého věku, jak reagovat, když se země otřese. Pobřeží lemují betonové zdi, sirény se testují každý měsíc a v mnoha městech jsou vyznačeny bezpečné cesty k evakuaci. Po události roku 2011, která si vyžádala přes 18 000 životů, prošel japonský systém varování radikální modernizací. Sítě seismických senzorů, satelitní komunikace a mobilní aplikace umožňují vydat varování během sekund. Pro Japonce se tsunami stala nejen symbolem zkázy, ale i vytrvalosti. Slovo gaman 我慢… tedy trpělivě vydržet, se stalo morálním mottem doby po Fukušimě.

Tsunami roku 2004 zasáhla Thajsko ve chvíli, kdy nikdo netušil, co se děje. Pro zemi to byl naprosto nečekaný šok. Navíc lidé se tehdy ještě běželi podívat na nepochopitelně ustupující moře a netušili, že jde o předzvěst vlny smrti. Po katastrofě následovala obrovská vlna solidarity. Thajská vláda spolu s mezinárodními organizacemi vybudovala Andaman Tsunami Warning System, který dnes zahrnuje desítky výstražných věží a cvičení každoročně 26. prosince. Na Phuketu a v Khao Laku vznikla i muzea připomínající osud tehdejších obětí, například Tsunami Memorial Park สวนรำลึกสึนามิ, který dnes patří k nejnavštěvovanějším místům připomínajícím smutné události.

I když Jižní Korea nemá za sebou přímou zkušenost s ničivým tsunami, vybudovala varovné systémy v oblasti Busanu 부산 a Ulsanu 울산, kde jsou velké přístavy a jaderné elektrárny, a průběžně své zatím klidné pobřeží střeží. Vietnam se mezitím zaměřuje na vzdělávání a prevenci. Pobřežní obyvatelé se učí rozpoznávat přirozené varovné signály, jako je náhlý ústup moře a taky neobvyklé chování zvířat. Protože příroda ví a rozpozná nadcházející katastrofy dříve než lidé.

Všechny tyto země ukazují, že i když tsunami nemusí být každodenní hrozbou, připravenost je univerzální hodnota.

Pro zajímavost…

• Tsunami může vzniknout i pádem meteoritu do oceánu. V dějinách planety se to pravděpodobně stalo několikrát.

• Největší zaznamenaná vlna se objevila v zálivu Lituya Bay na Aljašce roku 1958, měřila přes 500 metrů.

• V posledních sto letech došlo podle OSN k více než 58 tsunami, které zabily přes 260 000 lidí. V tomto směru má tsunami smutnou první příčku, protože to je víc než u jakékoli jiné přírodní katastrofy.

• V Japonsku se po každém tsunami staví tsunami stones, japonsky tsunami-ishi, kamenné památníky s nápisy varujícími obyvatele… Nestavějte domy pod touto linií.

Světový den tsunami připomíná, že moře, které tolik milujeme pro jeho krásu, v sobě nese i sílu přesahující lidské chápání. Pro Japonsko, Thajsko, Jižní Koreu a Vietnam je tématem geografie, meteorologie, i příběhem o přežití, o lidské odolnosti a vzájemné pomoci. A proto, když 5. listopadu zazní po celém světě sirény a asijské děti se učí, kam utéct, nejde o strach, jde o paměť. Paměť, která dokáže zachraňovat životy.