SOUNDTRACK KAŽDODENNÍHO ŽIVOTA V ZEMI VYCHÁZEJÍCÍHO SLUNCE

V Japonsku vás zarazí, jak často se ozývá nějaký hlas, melodie nebo oznámení. Nejde jen o hlášení ve vlaku či metru. Zvuky přicházejí ze všech stran… z reproduktorů v uličkách, z aut projíždějících kolem, z veřejných budov nebo dokonce z horské vesnice, kde se nad rýžovými poli rozezní jemná melodie oznamující, že je pět hodin odpoledne. Japonsko je zemí, která doslova… mluví.

Proč? Jedním z hlavních důvodů, proč je veřejné oznamování v Japonsku tak rozšířené, je bezpečnost. Země se potýká s přírodními katastrofami, zemětřeseními, tajfuny a tsunami, a rychlé šíření informací může zachránit životy. Moderní varovný systém J-Alert, spuštěný v roce 2007, umožňuje během několika vteřin odeslat nouzové zprávy z vládních center do městských reproduktorů, rozhlasu i mobilních zařízení. Hlášení o evakuaci, výstrahách nebo testech systému se tak mohou ozvat kdykoliv a z jakéhokoliv koutu země.

Ale systém varování je tu daleko déle než satelity a digitální technologie. Dávno před moderní dobou existoval v Japonsku způsob, jak veřejně sdělovat důležité informace. Ve středověku se používaly kosatsuba, dřevěné tabule s úředními oznámeními, které se stavěly na rušných místech. Zatímco tehdy lidé četli nápisy na prknech, dnes poslouchají hlášení z reproduktorů na stožárech, ale princip zůstal stejný… informovat každého, bez ohledu na to, kde se právě nachází.

Na cestách po Japonsku ale brzy zjistíte, že veřejné hlášení není jen o bezpečnosti. Je součástí tamního rytmu života. Ve čtvrtích menších měst zaznívá každý den v pět odpoledne krátká melodie, často jednoduchá hudební fráze, která připomíná dětem, že je čas jít domů. V jiných oblastech se ozývají hlášení o ztracených osobách, o blížící se bouři, nebo dokonce varování před výskytem medvěda v okolí.

Někdy jde o test systému, jindy o skutečné upozornění. Místní obyvatelé často poznají rozdíl podle tónu hlasu nebo typu melodie, ale pro nás cizince to bývá jen zvláštní, lehce nostalgická kulisa. Zvuky městských reproduktorů se staly součástí každodenního prostředí tak běžnou, že ji většina Japonců téměř nevnímá.

Snad nikde jinde na světě neuslyšíte tolik oznámení jako ve veřejné dopravě Japonska. Na nádražích i ve vlacích se hlásí nejen příjezdy a odjezdy, ale i doporučení, jak stát na perónu, kam se zařadit, kdy vystoupit, a často i poděkování za vaši spolupráci. Každá linka má svůj vlastní tón, krátký zvukový motiv, který pomáhá cestujícím zorientovat se.

A pak jsou tu takzvané sound trucks… auta vybavená megafony, která projíždějí ulicemi a hlásí politické slogany, oznámení o sběru odpadu nebo výzvy k účasti na místních akcích. V období voleb se města promění v mobilní koncerty řečníků a reproduktorů, které s japonskou zdvořilostí, ale značnou hlasitostí žádají o vaši pozornost.

Jedním z nejpoetičtějších aspektů japonských hlášení jsou jejich melodie. Každé město, někdy dokonce i každá čtvrť, má svůj vlastní signál. Někde se ozývá krátký zvukový motiv ze známé písně, jinde tradiční melodie. Tyto tóny se často používají i jako zkušební signály, způsob, jak ověřit, že systém funguje, aniž by vyvolal paniku. Melodie se přitom staly symbolem běžného dne. Když zazní, znamená to, že všechno běží, jak má.

Za systémem stojí desítky let technického vývoje. Japonské firmy se věnovaly výrobě veřejných ozvučovacích systémů už od 60. let, kdy byly potřeba nové technologie pro hlášení v rychlovlacích shinkansen. Z praktických zařízení se postupně stala téměř umělecká součást infrastruktury, absolutně přesná, spolehlivá a přitom nenápadně poetická.

Zpočátku působí japonská města na nové návštěvníky neuvěřitelně klidně, bez troubení aut, hádek a bez chaotických ulic, ale po delším pobytu si člověk začne všímat, že ticho tu vlastně nikdy nenastane. Všude mluví minimálně reproduktory… v obchodech, ve výtazích, na ulicích, v metrech, v parcích i v supermarketech. Každý krok vás doprovází hlasem, který něco oznamuje, varuje, děkuje, upozorňuje.

Už v roce 2003 si americká rozhlasová stanice Voice of America všimla, že mnozí Japonci začali otevřeně diskutovat o fenoménu noise pollution, hlukovém zatížení veřejného prostoru. Zatímco reproduktory původně symbolizovaly bezpečí, organizovanost a péči státu, postupně se z nich stal nepřetržitý proud informací, který mnozí obyvatelé začali vnímat jako únavný. Ve městech bylo tehdy běžné, že se člověk nemohl projít blok, aniž by ho oslovilo několik různých hlasů, z obchodů, pouličních megafonů, dopravních oznámení nebo reklamních vozidel.

Kritici tehdy popisovali Japonsko jako zemi, která se bojí ticha. Podle nich šlo o kulturní důsledek silné potřeby koordinace a sdíleného řádu, v němž každý má být neustále informován, upozorněn a veden. I proto mají i ta nejběžnější zařízení, jako jsou eskalátory nebo automaty, svůj hlas, který vám oznamuje, kam máte vstoupit, že se dveře zavírají, že děkují za nákup.

Obhájci systému naopak tvrdí, že jde o akustický komfort, kde hlasové informace nahrazují nápisy a pomáhají starším lidem, dětem i nevidomým. Japonsko totiž klade mimořádný důraz na přístupnost a bezpečnost, takže většina ozvučení má svůj racionální důvod.

Tahle debata zůstává aktuální i po dvou desetiletích. Zatímco technologické systémy, jako J-Alert, mají jasný bezpečnostní smysl, běžná městská hlášení se stala spíše součástí kulturní identity. Pro nás cestovatele je to fascinující paradox. Země, která se navenek zdá být tichá a spořádaná, se ve skutečnosti nikdy úplně neztiší. Japonsko totiž komunikuje neustále… někdy s člověkem, jindy jen samo se sebou.