PROČ JAPONCI NEZVOU PŘÁTELE K SOBĚ DOMŮ?

Citlivé téma a zároveň přesně takové, které stojí za to vysvětlit, protože odhaluje podstatu japonské kultury, jejich vztahu k prostoru, soukromí i mezilidské vzdálenosti. Snažila jsem se jej pojmout s respektem, snad se mi to podařilo.

Pro většinu Evropanů je domov přirozeným místem setkávání. Když chceme vyjádřit přátelství, pozveme někoho "k sobě domů". V Japonsku to ale funguje jinak. I mezi blízkými přáteli bývá návštěva domova zcela výjimečnou událostí, někdy dokonce i po letech známosti neuskutečněnou. Na první pohled to může působit chladně nebo rezervovaně, ale skutečné důvody jsou hlubší, souvisejí s japonským pojetím prostoru, intimity a sociální harmonie.

Tradiční japonský dům je vnímán jako velmi osobní prostor, skoro jako prodloužení těla a duše člověka. Vstoupit dovnitř znamená vstoupit i do sféry, která je chráněna před světem, místa, kde člověk odkládá masky, formálnost i společenské role. Japonci mají přirozený respekt k hranici mezi omote (to, co je viditelné, veřejné) a ura (to, co je skryté, soukromé). Domov patří jednoznačně do té druhé sféry. Pozvat někoho dovnitř znamená odkryt kus vlastního já, odhalit něco z osobní podstaty… a to se v japonské kultuře dělá jen s velkou opatrností.

Dalším důvodem je dokonalost prostředí. Japonci věří, že pohostinnost má být vyjádřena do posledního detailu, od čistoty místnosti až po způsob, jak se skládá ubrousek. Proto je návštěva domova obrovskou odpovědností pro hostitele. Všechno musí být připraveno, krásné a harmonické. A protože moderní život v Japonsku často znamená malé byty, stísněné prostory a nedostatek soukromí, většina lidí prostě necítí, že by mohla vytvořit prostředí hodné hosta. Pohostinnost se proto přesunula do veřejného prostoru, do restaurací, čajoven, kaváren, izakaya i hotelových salonků. Tam může hostitel projevit stejné množství péče a úcty, aniž by porušil hranici osobního prostoru.

S tím souvisí i koncept tatemae a honne, tedy rozdíl mezi tím, co člověk ukazuje světu, a tím, co doopravdy cítí. Doma, v soukromí, si Japonci dovolí odložit své tatemae, přestanou být formální, slušní, uhlazení. Mluví neformálně, někdy i hlasitě, chodí v domácím oblečení, jejich děti pobíhají po bytě. V evropském smyslu je to normální, ale pro Japonce by taková neuhlazená podoba mohla narušit obraz, který o sobě udržují navenek. Proto se domácí sféra přísně odděluje od té společenské.

Je pak je tu i další, velmi starý aspekt… čistota a znečištění, fyzické i duchovní. V japonské tradici se domov považuje za chráněný prostor, který má být očištěn od vnějších vlivů. Každý, kdo vstoupí dovnitř, přináší i něco ze světa venku, prach, cizí energii, možná i disharmonii. Proto se i dnes pečlivě zouvají boty, někdy se mění i domácí pantofle podle místnosti. 

Návštěva je rituál, nikoli běžná událost! A rituály se neopakují často, právě proto si uchovávají svou výjimečnost.

Zajímavé je, že Japonci se k sobě přesto rádi přibližují, ale jinak. Sdílejí prostor tak, aby zachovali rovnováhu mezi blízkostí a respektem. Když pozvou někoho do izakaya nebo společnou večeři, vytvářejí prostředí, kde mohou být uvolnění, ale stále v rámci veřejného prostoru, který nikoho nezavazuje. Tam se smějí, pijí, sdílejí radost i starosti a pak se s úsměvem rozloučí u dveří, každý se vrací do svého malého, chráněného světa.

V moderním Japonsku se tenhle zvyk příliš nezměnil, osobně bych řekla, že se spíše ještě utužil z důvodu většinou velmi malých městských bytů, i když mladší generace, zejména ve velkých městech, občas pořádá domácí večírky. Přesto zůstává v povědomí zakořeněné, že dům je pro rodinu, ne pro svět. Věřte prosím, že Japonci neodmítají hosty z nezdvořilosti… naopak. Tím, že někoho nepozvou domů, vlastně chrání jeho i sebe před rozpaky, které by vznikly narušením přirozených hranic.

A tak, když vás Japonci pozvou do restaurace, neberte to jako formální gesto. Je to jejich způsob, jak říct… Chci být s tebou... ale tak, abychom se oba cítili dobře. V tom je skutečná japonská pohostinnost. Je diskrétní, promyšlená, elegantní. Možná se vám nikdy nepodaří nahlédnout do jejich domovů, ale když vás pozvou k jídlu, otevírají vám něco, co je stejně osobní, svůj čas, svůj zájem, a svou pozornost.

Ano, byla jsem součástí něčeho velmi osobního a vzácného…protože jsemopakovaně byla pozvána do japonského domu rodičů mé tokijské kamarádky. Její rodiče byli oba z akademického prostředí, klidní, kultivovaní lidé, kteří mě přijali s jemností a důstojností, jakou jsem do té doby nepoznala. Všechno bylo dokonale připravené, ale pozor, rozhodně ne okázalé.

Teprve později jsem pochopila, jak výjimečné pocty se mi vlastně dostalo. V zemi, kde je domov chráněným prostorem, mě nechali nahlédnout za hranici, kterou si většina Japonců pečlivě střeží. Nebylo to jen pozvání na jídlo, ale tichý projev důvěry, téměř intimní gesto. Jako by říkali…Teď už nejsi návštěvník. Teď jsi náš host. Ještě dnes, po více než 28 let jsem s touto rodinou v intenzívním kontaktu. Snad jsem jejich důvěru nezklamala. Byla to zkušenost, která mi pomohla pochopit, že japonská zdrženlivost není chladná. Naopak, je hluboce citlivá. Japonci chrání své domovy, protože v nich zůstávají zcela pravdiví.

Jak jsem zmínila dříve, šlo o rodinu z akademického prostředí, o to je to zajímavější, protože právě intelektuálně založení Japonci často přemýšlejí o kulturních rozdílech citlivěji než většina a vědomě se snaží vytvořit most mezi kulturami. Takže se dá možná říct, že mě pozvali nejen jako přítelkyni své dcery, ale i jako člověka, kterého chtěli nechat nahlédnout do skutečné, intimní vrstvy svého života, což se opravdu stává zřídka.

Taková pozvání se častěji dějí, když se vytvoří dlouhodobý a důvěrný vztah a často i v rodinách, které mají nějakou mezinárodní zkušenost, třeba právě akademické nebo kulturní kontakty. Tito lidé bývají otevřenější myšlence, že sdílení domova není ztráta soukromí, ale forma kulturní výměny. 

Je vysoce pravděpodobné, že si moje kamarádka a její rodiče uvědomovali, že pro Evropanku může být japonská zdrženlivost matoucí, a právě proto se rozhodli překročit hranici, kterou Japonci běžně udržují. 

V jistém smyslu mě tedy pozvali nejen domů, ale i "dovnitř" své kultury. Jsem jim za to nesmírně vděčná!