OHASHI NIKKI お箸日記... DENÍK PSANÝ JÍDELNÍMI HŮLKAMI

Znáte ty situace, když se vrátíte z cest a lidé se vás ptají, co všechno jste si koupili, kolik kufrů navíc jste museli na letišti doplatit a jestli jste si prošli ty nejluxusnější nákupní třídy plné nablýskaných výloh? 

Když se vracím z Japonska já, moje kufry praskají pod tíhou desítek pečlivě zabalených keramických talířků, táců, mís a mističek, stojánků na jídelní hůlky, pod hromadami jídelních hůlek z čistého nijak nezdobeného dřeva, originálních kaligrafií, ochucené japonské soli, pochoutek, především slaných, a taky látkových ubrousků furoshiki. Jo a když letím tam, ještě i po těch desítkách let návratů, praskají moje kufry pořád pod tíhou tradičního českého broušeného skla. V Japonsku je i teď o náš křišťálový poklad velký zájem. A to těší!

Můj nejcennější suvenýr z poslední cesty? Tradiční kuchařské struhadlo z pravé žraločí kůže,  koupené v zapadlém obchůdku od starého pána, který mi k němu s hlubokou úklonou přibalil hromádku ručně skládaných origami, protože ve mně viděl spřízněnou duši. Nový tradiční zápisník plný posvátných kaligrafií goshuin z klidných zapadlejších chrámů, kde to krásně voní kouřem. Kolekce fotek kanálových poklopů a razítka nasbíraná na stanicích metra do speciální knížečky.

Japonsko je můj paralelní svět. Svět, do kterého utíkám, když potřebuji zažít naprostou dokonalost v detailech, a nejen v těch řemeslných, ale i v celém spektru prozákaznických služeb a péče, respekt mezi lidmi a obrovskou neuvěřitelnou úctu k přírodě a jejím sezónním proměnám.

Nejšťastnější jsem, když se můžu ztratit na trzích a v úzkých, křivolakých uličkách back alleys. Tam, kde nad hlavou visí propletené dráty elektrického vedení, ze stěn sálá horko z klimatizací a ze zapadlých hospůdek izakaya se line smích, vůně silného vývaru a grilovaného masa. Tam, kde sedíte na dřevěné stoličce vedle místních úředníků, kteří právě dokončili náročnou směnu, a usměvavá babička-majitelka, provozující svou minirestauraci dlouhé desítky let, vám do dřevěné krabičky nalije saké tak plné, až přeteče přes okraj.

Proto jsem se rozhodla vytvořit tenhle speciál. Ohashi deník… psaný jídelními hůlkami, plný příběhů z japonské kuchyně. Vezmu vás na místa, která můžete minout, protože o nich zatím nic netušíte, nebo jednoduše proto, že v nabitém dovolenkovém programu máte opravdu čas jen na ty nejhlavnější turistické atrakce. Podíváme se, jak je možné, že japonské dny mohou mít 25, ale klidně i 29, hodin, jak chutná legendární jedovatá ryba fugu, bizarní udon se slanou šlehačkou, malinké mušle dušené v páře ze saké, čerstvě grilované wagyu u street stánku, nebo proč je obyčejné slané vajíčko z nonstop konbini vlastně malým technologickým zázrakem. Doplníme obrázky z japonské kuchyně o vysvětlení některých podivností a zvyklostí, které u nás neznáme, třeba právě struhadlo ze žraločí kůže nebo dokonce kapesní popelníky. 

Všechno, o čem v Ohashi Nikki píšu, jsem objevila a ochutnala "na vlastní hůlky". Pro sebe i pro vás!