JAPONSKÉ DESTIČKY PŘÁNÍ... EMA

Když jsem poprvé stála před stěnou plnou dřevěných destiček, na kterých visely stovky malých přání, měla jsem pocit, že tajně nakukuji do galerie lidských snů. Každá ema, jak se jim říká, představovala drobný kousek něčí naděje. 

Na jedné se psalo o zdraví rodiny, na jiné o lásce, jinde o přijetí na univerzitu nebo o míru na Zemi. Mezi japonskými znaky se občas objevila i angličtina, italština nebo francouzština, a dohromady to působilo jako zvláštní, tichý dialog lidí z celého světa.

Původ krásné tradice je starý více než tisíc let. V dávných dobách přiváděli lidé do šintoistických svatyní skutečné koně, protože věřili, že právě oni jsou poslové bohů. Jenže darovat koně nebylo zrovna levné, a tak se začaly používat malé dřevěné destičky s jeho vyobrazením, jako symbolické náhrady oběti, které zároveň nesly prosby a modlitby. Z tohoto prostého gesta se postupně vyvinul zvyk, který se udržel až do dnešních dnů. Dnes už na ema koně nenajdete vždy… motivy se liší podle svatyně, období nebo dokonce znamení zvěrokruhu. A přání se dávno netýkají jen víry, ale i běžných lidských starostí a snů.

Když člověk stojí u svatyně a píše své přání na destičku, má chvíli pocit, že se všechno zpomalí. Možná právě proto jsou ema tak oblíbené i v moderním Japonsku, kde se život běžně odehrává v rytmu vlakových jízdních řádů a blikajících displejů. Je to zvláštní pocit. Napsat pár slov rukou, vydechnout v naději, že třeba... a zavěsit destičku mezi stovky dalších má v sobě něco hluboce uklidňujícího. Japonci, i když dnes většinou nejsou příliš nábožensky založení, to berou jako osobní rituál spojující tradici s přítomností.

Ema se navíc mění i s dobou. V některých svatyních najdete destičky s anime postavami nebo moderními ilustracemi, které mají přiblížit tradici mladším lidem. Přesto zůstává podstata stejná… vyjádřit něco, co člověk cítí, a svěřit to místu, kde se prolíná svět lidí a bohů. Po určité době kněží všechna ema spálí, aby přání mohla "odletět k nebesům". V kouři pak mizí tisíce krátkých zpráv, ale ten okamžik, kdy jste svou ema drželi v rukou, vám zůstane navždy.

Zastavit se mezi těmito destičkami je opravdu moc niterný zvláštní zážitek. Každá má jiný rukopis, jiný příběh, jiný tón. A přesto působí všechny společně jako jediný dech, jako připomínka toho, že ať jsme odkudkoli, přejeme si nakonec podobné věci… zdraví, klid, štěstí, trochu lásky a možná i odvahu jít dál když nás život zkouší.

Až budete v Japonsku, určitě si musíte zkusit ema napsat taky. Nepřemýšlejte moc nad tím, co chcete říct… stačí jedno krátké přání, ale od srdce. Zavěste destičku, udělejte krok zpátky, zklidněte se a chvíli se jen dívejte. Třeba zjistíte, že to malé dřevěné prkénko umí vyjádřit víc než stovka digitálních zpráv.