MĚLI JSME TU ČEST... A PŘÍJEMNÉ TO NEBYLO!

Před touto cestou do Japonska jsem toho o zemětřeseních věděla a četla stejně jako většina Evropanů (plus měla jsem zkušenost z trenažéru, jenže starou cca 30 let). Věděla jsem, že se tam dějí často, že budovy jsou konstruovány tak, aby otřesy vydržely, a že Japonci berou podobné události s obdivuhodným klidem a zároveň s poctivou přípravou. Moc jsem na to nemyslela, i když… někde vzadu v hlavě to tam bylo, ale jen jako jedna z mnoha zajímavostí o zemi vycházejícího slunce. Pak přišel okamžik, kdy se podlaha pod našima skutečně pohnula. A teorie se během několika vteřin proměnila ve velmi reálný zážitek.
Kdo zemětřesení nikdy nezažil, často si představuje prudké a dramatické otřesy známé z katastrofických filmů. Skutečnost bývá jiná. Nejprve se dostaví zvláštní nejistota. Jako kdyby se člověku na okamžik zamotala hlava nebo podlaha ztratila pevnost. Následuje pohyb, který je zároveň jemný i znepokojivý. Nábytek se nepatrně zachvěje, zavěšené předměty se rozhoupou a najednou si uvědomíte, že se nehýbete vy, ale celý dům kolem vás. Není to bolestivé ani hlasité. Jen tak nějak strašlivě nepřirozené. A právě to z toho dělá tak nepříjemný zážitek.
Japonsko přitom nezažívá zemětřesení náhodou. Souostroví leží na místě, kde se střetávají čtyři významné tektonické desky... Pacifická deska, Filipínská mořská deska, Euroasijská deska a Severoamerická deska. Geologové označují tuto oblast za součást takzvaného Pacifického ohnivého kruhu, pásu obepínajícího Tichý oceán, v němž dochází k většině nejsilnějších zemětřesení a vulkanických erupcí na světě. Přestože Japonsko tvoří jen malou část zemského povrchu, zaznamenává přibližně pětinu všech silnějších zemětřesení na planetě.
To, co návštěvníka překvapí nejvíce, však není samotná existence zemětřesení, ale způsob, jakým se jim japonská společnost přizpůsobila. Budovy se stavějí tak, aby se mohly pohybovat společně se zemí. Mrakodrapy se při silnějších otřesech dokonce záměrně pohupují, což je známka správného fungování konstrukce, nikoliv jejího selhání. Mobilní telefony vydávají charakteristické nouzové varování několik sekund před příchodem silnějších otřesů. Ve školách, firmách i úřadech se pravidelně nacvičují evakuace a téměř každá domácnost má připravené zásoby pro mimořádné situace.
Z evropského pohledu je možná nejzajímavější právě tento kontrast. To, co by jinde představovalo mimořádnou událost na titulních stránkách novin, je v Japonsku součástí každodenní reality. Když se zem zachvěje, Japonci zpravidla zvednou oči od své práce, zkontrolují informace v telefonu a pokračují dál. Ne proto, že by nebezpečí podceňovali, ale proto, že s ním počítají. Žijí s vědomím, že zemětřesení nelze zabránit, lze se na něj však připravit.
Po vlastní zkušenosti jsem si odveza ještě jedno poznání. Zemětřesení není děsivé jenom svou silou. Děsivé je především uvědomění, jak málo máme nad některými věcmi kontrolu. Na několik dlouhých vteřin člověk pocítí, že země pod jeho nohama není tak pevná a neměnná, jak si celý život myslel. A možná právě proto si Japonci zaslouží takový respekt. Dokázali vybudovat jednu z nejbezpečnějších a nejlépe organizovaných společností světa na místě, kde se samotná země nikdy zcela nezastaví.
Krásně se procházíte ikonickými uličkami starobylé Kanazawy... a najednou se vše zastaví a všichni zírají do mobilů... není to příjemný pocit! Na snímku je japonský systém 急地震速報 Kinkjú džišin sokuhó, tedy včasné varování před zemětřesením.
Text říká... "Na souostroví Noto (Noto/Čišima v závislosti na lokalizaci telefonu) došlo k zemětřesení. Připravte se na silné otřesy. Japonská meteorologická agentura (JMA)."
Pro člověka z Evropy je šokující právě to, co popisujete. Vteřinu předtím se lidé procházejí, nakupují nebo popíjejí kávu, a pak najednou... stovky telefonů začnou současně vydávat stejný alarm, lidé automaticky sahají po mobilech, některé obchody přeruší obsluhu, zaměstnanci se podívají nahoru na osvětlení nebo vývěsní štíty, všichni čekají, zda otřesy dorazí.
V Kanazawě to mělo ještě zvláštnější atmosféru. Procházíte historickou čtvrtí Higashi Chaya, starobylými uličkami s dřevěnými domy starými stovky let, a při výstraze si uvědomíte, že celé to nádherné město leží v jedné z nejseismičtějších zemí světa. Zajímavé je, že Japonci reagují mnohem klidněji než turisté. Vědí, že varování nemusí vždy znamenat silné otřesy v jejich místě, někdy dorazí jen slabé chvění, systém je nastaven tak, aby raději varoval i za cenu falešného poplachu.
Po ničivém novoročním zemětřesení na poloostrově Noto v roce 2024 jsou navíc lidé v oblasti Ishikawy a Kanazawy obzvlášť citliví na jakékoli upozornění. Mnozí tam mají rodinu nebo přátele přímo v postižených oblastech.
A ano, naprosto chápu větu "není to příjemný pocit". Mnoho cestovatelů popisuje, že až do okamžiku prvního alarmu vnímali Japonsko jako fascinující, bezpečnou a dokonale organizovanou zemi. Teprve když se rozezní ten charakteristický zvuk a celé okolí ztichne, dojde vám, že pod tou každodenní pohodou se skrývá neustálé vědomí přírodního rizika.
Na druhou stranu právě skutečnost, že jste dostali toto upozornění do telefonu, ukazuje jednu z nejúžasnějších věcí na Japonsku... během několika sekund dokáže stát varovat desítky milionů lidí najednou. Když jsem stála v Kanazawě a všichni se najednou dívali do mobilů, bylo to jako z pohádky o Šípkové Růžence, celé královstí se zastavilo... sledovala jsem v přímém přenosu jeden z nejpropracovanějších systémů civilní ochrany na světě.
Taky jsem tentokrát zůstali uvěžněni ve vlacích metra.. aneb jaké to je.... když se vlak tokijského metra nebo příměstských linek JR náhle zastaví v tunelu kvůli seismické výstraze? Japonec si většinou řekne: "Dobře, systém funguje." Evropan hned napadne: "Jsme pod zemí, uprostřed tunelu, co se děje a jak dlouho tu budeme?" A klaustrofobik má k tomu ještě vlastní vrstvu stresu.
Přitom z technického hlediska je zastavený vlak jedním z nejbezpečnějších míst, kde se v danou chvíli můžete nacházet. Systémy tokijského metra, JR East i šinkansenů jsou propojené s varováním 緊急地震速報 Kinkjú džišin sokuhó. Jakmile senzory zachytí první primární vlny zemětřesení, vlaky automaticky brzdí ještě dříve, než dorazí silnější sekundární otřesy. To, co cestující vnímají jako nepříjemné zdržení, je vlastně bezpečnostní opatření, které bylo vyvinuto po desetiletích zkušeností s velkými zemětřeseními.
To ovšem lidskému mozku nevysvětlíte. Zvlášť když nevidíte ven, nevíte, jak dlouho budete stát, rozhlas mluví japonsky, kolem sedící lidé zůstávají klidní, což někdy působí ještě surrealističtěji. Mnoho turistů popisuje právě ten zvláštní kontrast. Tokio na povrchu působí jako dokonale fungující stroj. Vlaky přijíždějí na sekundy přesně, davy se pohybují organizovaně a všechno funguje s téměř neuvěřitelnou přesností. Pak ale přijde zemětřesná výstraha a člověku dojde, že celý ten gigantický systém je vlastně navržen tak, aby dokázal během několika sekund přejít do krizového režim.
"Nejsilnější okamžiky Japonska někdy nejsou ty, které fotografujete. Nejsou to gejši v Kanazawě, ani bentó boxy, ani neonové ulice Shinjuku. Jsou to minuty, kdy se souprava metra zastaví hluboko pod Tokiem, v tunelu se rozhostí ticho a vy si uvědomíte, že celé město právě naslouchá zemi pod svýma nohama. Teprve tehdy pochopíte, jak vážně Japonci berou sílu přírody a jak obdivuhodně se s ní naučili žít."
A mezi námi? Po zkušenosti se zastaveným metrem v Tokiu a výstrahou v ulicích Kanazawy už patříte k poměrně malé skupině turistů, kteří si z Japonska nepřivezli jen obrázek bezpečné a dokonale organizované země, ale také autentický pocit, jaké je to žít na okraji Pacifického ohnivého kruhu. To je zkušenost, kterou z fotek opravdu nepřenesete.
No, bylo to pro mě opravdu velice náročné, člověk na to pak dlouho nemůže přestat myslet... ve smyslu, co když to opravdu přijde... zvláště, když bydlíte v hotelu ve 25. patře hotelu megapole Tokyo...
