KLEČÍCÍ SILUETY NA PÍSKU… TICHÝ RITUÁL ŽIVOBYTÍ

Pláž… většině z nás z Evropy se vybaví slunce, lehátko, kokos v ruce a představa, že tady si konečně odpočinu. Jenže tohle slovo, pláž, nemá pro každého stejný význam. V jihovýchodní Asii, v Thajsku, na místech, kam se běžní turisté často ani nepodívají, znamená často něco docela jiného.

Na první pohled to možná vypadá jako happening. Na fotografii vidíme skupinku místních lidí, kteří se v ranním slunci sklánějí k zemi, zabořeni do písku, jakoby hledali poklad. A on to pro ně poklad skutečně, jen ne zlatý ani stříbrný, ale ten, který zasytí rodinu. Každé hrábnutí do písku může přinést pár drobných škeblí, mořských červů nebo téměř mikroskopických živočichů a každá plastová láhev naplněná tímto úlovkem znamená jídlo nebo výdělek.

Místní sem přicházejí při odlivu. Někteří v sandálech, jiní bosi. Písek je vlhký, těžký, slaný. Slunce rychle stoupá, vlhkost je všudypřítomná a pozice těla, v kleče, shrbení, s pažemi zabořenými v zemi, je vyčerpávající. A přesto, bez stížností, trpělivě a soustředěně, den za dnem, hrst po hrsti, filtrují písek.

Pláž fakt není pro každého synonymem dovolené… Zatímco turisté se o pár metrů dál probouzejí v klimatizovaných hotelech, snídají ze švédských stolů a přemýšlejí, jestli dnes raději masáž, nebo šnorchlování, tito místní lidé už dávno začali svůj den, a ne proto, že by měli volný čas, ale protože z pláže žijí.

Jejich sběr není romantika, není to hobby, není to zpestření víkendu. Je to dědictví, dřina a někdy i nutnost. Z každé naplněné lahve bude možná sotva pár desítek bahtů, ale i to se počítá. Děti potřebují jídlo, školní uniformy, rodina potřebuje rýži. Každé ráno je rozhodnutím, že to zkusí znovu a že dnes budou mít štěstí.

Cestovat znamená nejen objevovat krásy, ale i vidět skutečnost takovou, jaká je. Nemusíme cítit lítost, většina těchto lidí je hrdá, zručná a zvyklá na podmínky, které by pro nás byly neúnosné. Ale můžeme, vlastně měli bychom, cítit respekt. Můžeme zpomalit, nešlapat bezmyšlenkovitě přes jejich svět a třeba si uvědomit, že pláž není jen místo pro odpočinek. Je to místo, kde se život odehrává v celé své opravdovosti… bez filtrů, bez wifi, bez smoothies.

Až příště budete na thajské nebo vietnamské pláži, podívejte se kolem. Možná zahlédnete člověka, který se dívá do písku jinýma očima než vy. Zkuste se na chvíli zamyslet nad tím, jaké by to bylo, kdyby každé zrnko písku, které projde vašima rukama, mohlo rozhodnout o tom, co dnes večer dáte svým dětem k jídlu.

A co že to vlastně sbírají? Jedná se o velmi drobné mořské živočichy, kteří žijí těsně pod povrchem písku… především Donax faba a příbuzné druhy, česky drobné škeble z čeledi Donacidae,… trojúhelníkovité škebličky, které se rychle zahrabávají v mělké zóně příboje. Taky Solen… tzv. žiletkové mušle razor clams, které se sbírají především po deštích, kdy se snadněji dostanou na povrch. Polychaeta… mnohoštětinaté červy, kteří jsou vysoce ceněni jako návnada i pro kulinářské využití v některých regionech. A Mysidacea nebo Copepoda, drobné korýše, kteří se sbírají síťkami při příboji, zejména v obdobích nárůstu planktonu. Tohle nebo tamto, všechno se sbírá ručně nebo pomocí jednoduchých nástrojů, dřevěných hrabiček, sít, případně sběrných saní tažených podél mělké vody, jak je vidět na jedné z fotografií.

Podobná činnost se vyskytuje mimo Thajsko i ve Vietnamu, především v provincích Bà Rịa–Vũng Tàu, Ninh Thuận a Bình Thuận, kde se sbírají tzv. ốc… malé škeble, mlži i korýši, včetně druhů z čeledí Tellinidae a Veneridae. Známou lokalitou je například pláž Mũi Né, kde místní používají jednoduchá bambusová síta nebo speciální hrábě připevněné na nohu.

Ve Vietnamu však tato činnost často přechází do většího měřítka a zpracování úlovku probíhá přímo na pláži, vaření, sušení a prodej na místních trzích. Děti často pomáhají rodičům a pro některé rodiny jde o hlavní zdroj příjmu mimo rybářskou sezónu. Je to dědictví, je to dřina a někdy bohužel i nutnost. Z každé naplněné lahve bude možná sotva pár desítek bahtů či dongů, ale i to se počítá.

Ráda si s těmito sběrači povídám, rukama nohama, ráda je fotím, vždy výhradně s jejich svolením, ráda je sleduji při práci… a vřele doporučuji každému Evropanovi, který má odvahu si stěžovat na svou práci v klimatizovaných prostorách moderních kancelářských budov… pojďte si to zkusit, stačí na hodinku, dvě, ale s vědomím, že bojujete o dnešní večeři nebo drobný přivýdělek do rodinného rozpočtu!

Až příště budete na thajské nebo vietnamské pláži, dívejte se pozorně kolem. Možná zahlédnete člověka, který se dívá do písku jinýma očima než vy. Zkuste se na chvíli zamyslet nad tím, jaké by to bylo, kdyby každé zrnko písku, které projde vašima rukama, mohlo rozhodnout o tom, co dnes večer dáte svým dětem k jídlu...