KDYŽ SE NIKAM NESPĚCHÁ A STÁŘÍ MÁ SVÉ MÍSTO...

V Japonsku si stáří všimnete dřív než chrámů. Ne proto, že by bylo hlučné nebo okázalé, ale protože je přítomné. Sedí naproti vám v metru, pomaličku zalévá bonsaj před domem, prodává domácí rýžové koláčky v krámku, který pamatuje jiný svět.

Nikdo se neotáčí, nikdo nespěchá, aby ho uklidil z cesty. Stáří tu není chyba systému. Je jeho součástí. A možná proto vás v Japonsku napadne, že stárnutí možná nemusí být boj. Že to může být jedna ze životních fází. Plnohodnotná. Tichá. Viditelná.

Všimla jsem si starých lidí hned první dny. Ne proto, že by se chovali jinak, ale právě proto, že se nijak nesnažili zmizet. Starší muži s kšiltovkami, kteří ráno zametají chodník před domem. Ženy s pomalými kroky, ale pevnou jistotou, že mají kam jít. Lidé, kteří už nikam nespěchají, a přesto nejsou zbyteční. V Japonsku nejsou staří lidé schovaní. Nejsou problémem sociálního systému, nejsou trapnou připomínkou času. Jsou viditelní. Na ulici, v dopravě, v obchodech. A čím déle jsem je pozorovala, tím víc mi docházelo, že to, co na nich působí uklidňujícím dojmem, není jejich věk, ale klid, s jakým ho nesou.

V Japonsku jsem byla často sama, cíleně, vědomě, protože přesně tak jsem to chtěla. Bez rušivých vlivů, vidět a vnímat vlastním pohledem. A přesto jsem si nepřipadala osamělá. Možná proto, že samota tu nepůsobí jako selhání. Spíš jako stav, který má své místo. Viděla jsem staré lidi sedět o samotě na lavičkách, v parcích, u stolků s čajem. Nečekali, až si k nim někdo přisedne. Byli tam prostě proto, že tam chtěli být. Tahle samota nebyla prázdná. Nebyla to izolace. Byla to pauza mezi setkáními. Mnozí z těch, kteří seděli sami, odpočívali, se o chvíli později zvedli a šli do komunitního centra, na lekci kaligrafie, na cvičení, pomoci s organizací místního festivalu nebo jen být užiteční někde, kde to dává smysl.

Fascinovalo mě, s jakou samozřejmostí jsou staří lidé součástí života kolem. Ne jako aktivní senioři z marketingových katalogů, ale jako lidé, kteří mají skutečně své místo. V komunitách, v parcích, na trzích, při slavnostech. Jako organizátoři, pomocníci, pamětníci. Angažovaní až do velmi vysokého věku. Nikdo po nich nechce výkon. Stačí účast. Přítomnost. Čas. Možná právě proto si mohou dovolit zpomalit. Protože vědí, že jejich hodnota už dávno není v rychlosti. Luxusem není mládí a síla, ale možnost zůstat součástí světa i tehdy, když už nikam nespěcháme.

U nás stáří vlastně často není vidět. Ne proto, že by nebylo přítomné, ale protože se s ním zachází opatrně. Někdy až moc opatrně. Staří lidé mizí z ulic, z pracovního života, z rozhovorů. Ne naráz, spíš postupně, potichu. Jako by se společnost snažila nezakopnout o vlastní budoucnost. Neříkám, že je to špatně nebo správně. Jen jiné. V Evropě máme silný důraz na samostatnost a nezávislost. A když o ně začneme přicházet, často nevíme, čím je nahradit. V Japonsku jsem měla pocit, že vedle "zvládnout to sám" existuje i jiná možnost… zůstat součástí celku.

Život Japonců rozhodně není idylka. To netvrdím. Japonsko tíží spousta společenských a sociálních problémů. Je v něm tlak, únava, osamělost i ticho, které někdy bolí. Přesto… stáří má v jejich společnosti své místo. Ne dokonalé, ale respektované. 

Neznamená to, že bychom se měli srovnávat nebo přebírat cizí modely. Každá země nese své světlo i své stíny. Jenom mě při návratech domů znovu a znovu napadá, že možná neumíme zacházet se stářím tak, aby nebolelo dřív, než musí. Že ho často vnímáme spíš jako problém než jako fázi života. Z Japonska jsem si přivezla i otázky, které se mnou stále zůstávají, které ve mě stále hlodají… Jaké to bude? Jaké bude stáří? Jak to zvládneme? Jak bych chtěla, aby se jednou společnost dívala na mě?