KARYŪKAI V. NEJCENNĚJŠÍ ZNAKY PŘÍSLUŠNOSTI...  ROZPOZNALI JEN ZASVĚCENÍ

Ve světě gejš neexistovaly řády, medaile ani certifikáty pověšené na stěnách. Zasvěcení ale dokázali rozpoznat jiné stopy. Někdy to byla nepatrná lysinka skrytá ve vlasech, jindy způsob chůze, držení šálku nebo několik slov pronesených starou kjótskou japonštinou. Takové nenápadné podpisy života zasvěceného umění, ale jak říkám, rozeznali je jen zasvěcení. Byly tak nenápadné, že je většina lidí nikdy ani nezaregistrovala. Japonci by je nejspíš označili za dokonalé shibui.

To je mimochodem velmi japonské… nejcennější znaky příslušnosti nejsou ty, které vidí každý, ale ty, které rozpozná jen ten, kdo ví, na co se dívat. Ano, většina z nich není tak jednoznačná jako maiko hage. Jsou to spíš drobné detaily, které dokážou číst lidé z prostředí karyūkai  花柳界, jak se tradičně říká komunitě gejš.

Jedním z hlavních a nejvíce viditelných znaků je způsob nošení kimona. Zkušené gejši dokážou podle několika detailů poznat, ve kterém hanamachi (květinové čtvrti, v gejším okrsku) žena působila, zda byla maiko nebo geiko, a často i přibližnou generaci jejího výcviku. Tyhle rozdíly jsou absolutně nepostřehnutelné pro cizince, mohou spočívat v úhlu uvázání obi, volbě vzoru nebo způsobu skládání límce.

Dalším tajným podpisem bývá držení těla a chůze. Gejši byly od mládí vedeny ke specifickému způsobu pohybu v kimonu. Krátké kroky, minimální práce ramen, kontrolované pohyby rukou a velmi vzpřímené držení těla se podle některých znalců poznají i po desetiletích. Podobně jako bývalou baletku často odhalí způsob chůze, bývalá gejša nese stopy svého výcviku ve způsobu, jakým vstává, sedá si nebo podává šálek čaje.

Zasvěcení si taky všimnou jazyka a zdvořilostních forem. Gejši z Kjóta například používají specifické obraty kjótského dialektu a velmi kultivovanou formu japonštiny. Některé slovní obraty a fráze jsou pro běžného Japonce trochu starosvětské, ale právě proto mohou prozradit původ nositelky.

Velmi zajímavé je i téma rukou. Gejši se celý život věnují tradičním uměním… tanci, hře na šamisen, čajovému obřadu, ikebaně a kaligrafii. Shamisen 三味線 je tradiční třístrunný nástroj s dlouhým krkem, na který se hraje velkým trsátkem bachi. Je neodmyslitelně spojen s uměním gejš, ale používá se taky v divadlech Kabuki a Bunraku i v lidové hudbě. U některých starších gejš znalci zaregistrují charakteristickou práci prstů nebo způsob manipulace s předměty. Nejde o fyzický znak, ale spíše o získanou eleganci pohybu, kterou je obtížné, ne-li nemožné, se odnaučit.

Existuje taky romantická představa, že bývalé gejši lze poznat podle dokonale zachovalé šíje nebo podle zvláštního způsobu smíchu. To už ale patří spíš do světa legend a anekdot. Pro taková tvrzení neexistují spolehlivé historické doklady.