KARYŪKAI IV. MEMOIRS OF A GEISHA... PROČ JAPONCI TENTO VELKOFILM NEPŘIJALI?

Film Memoirs of a Geisha (v češtině Gejša) je na Západě velmi oblíbený, ale v Japonsku se setkal s poměrně chladným přijetím. Důvodů je několik a většina z nich nesouvisí s kvalitou filmu jako takového, ale s tím, jak zachází s japonskou kulturou.

Především film mísí skutečnou tradici gejš s představami západního publika. Gejša je v Japonsku chápána jako vysoce vzdělaná profesionální umělkyně... ovládá tanec, hudbu, zpěv, konverzaci i etiketu. Film však staví do popředí romantickou zápletku a vytváří mylný dojem, že hlavním cílem gejši je získat bohatého muže. Mnoho Japonců proto vnímá, že film posouvá gejšu blíže ke kurtizáně, přestože jde o dvě naprosto, ale naprosto, odlišné tradice. Ke kurtizánám oiran se vrátíme v samostatném článku letního speciálu.

Dalším problémem je nepřesné zacházení s historickými reáliemi. Film slučuje zvyky z různých období i oblastí Japonska a některé rituály dramatizuje nebo zjednodušuje. Často zmiňovaným příkladem je obřad mizuage, který film nesprávně interpretuje jako veřejný prodej panenství. Historici upozorňují, že skutečná praxe byla mnohem složitější, lišila se podle doby i regionu a rozhodně nepředstavovala univerzální součást života všech gejš. Právě tato zkratka vyvolala v Japonsku značnou kritiku.

Velkou debatu vyvolalo také obsazení hlavních rolí. Hlavní gejši ztvárnily čínské herečky Zhang Ziyi a Gong Li, zatímco jedinou výraznější japonskou představitelkou byla Kōji Yakusho. (Pozn.: ženskou japonskou hvězdou byla ve skutečnosti Kaori Momoi v menší roli.) V době, kdy byly vztahy mezi Japonskem a Čínou citlivé, mnozí Japonci považovali za zvláštní, že příběh o jedné z nejtradičnějších japonských institucí nehrají převážně japonští herci. Naopak v Číně se ozývala kritika, že čínské herečky ztvárňují symbol japonské kultury.

Svou roli sehrál i vizuální styl filmu. Režisér Rob Marshall vytvořil mimořádně působivou podívanou, která však podle mnoha Japonců působí spíše jako pohádková, exotická představa Japonska než jako věrné zachycení světa kjótských gejš. Barvy, architektura, kostýmy i atmosféra jsou často stylizované tak, aby odpovídaly očekávání západního diváka.

Je zajímavé, že samotná předloha, román Memoirs of a Geisha od Arthura Goldena, byla v Japonsku přijata podobně rozporuplně. Výrazně ji kritizovala bývalá gejša Mineko Iwasaki, která byla jedním z autorových hlavních zdrojů. Tvrdila, že porušil jejich dohodu o anonymitě a že řadu skutečností zkreslil nebo si je domyslel. Na svou obranu později vydala autobiografii Geisha, A Life (v některých vydáních pod názvem Geisha of Gion), v níž popsala život gejši z vlastního pohledu.

To ale neznamená, že by Japonci film považovali za špatný. Mnozí oceňují jeho kameru, hudbu Johna Williamse, kostýmy i herecké výkony. Často však dodávají, že jde o krásnou hollywoodskou pohádku inspirovanou Japonskem, nikoli o věrný obraz světa gejš. Právě tento rozdíl mezi estetickou působivostí a kulturní přesností je hlavním důvodem, proč film doma nikdy nezískal takové uznání jako na Západě.