KARYŪKAI III. MAIKO HAGE… JAKOU CENU PLATÍ GEJŠI ZA SVOU KRÁSU?

Nad fotkami gejš zkoumá člověk spoustu detailů, ale málokdo si myslím uvědomí, kolik nepohodlí se skrývá za jejich zdánlivě dokonalým vzhledem. Vnímáte to vrstevnaté kimono? Nekonečně dlouhý pás a naprosto šílené boty? A k tomu ten superladný pohyb, pokud jste měli šanci opravdovou gejšu nebo maiko alespoń krátce zahlédnout?

Kdo si myslí, že kimono je jen krásný kus látky, měl by si zkusit nosit to skutečné. Ne lehkou turistickou repliku z půjčovny, ale pravý oděv gejši. Tradiční kimono z přírodního hedvábí kinu, ušité z luxusních tkanin jako chirimen, rinzu nebo tsumugi, samo o sobě váží několik kilogramů. Připočtěte spodní vrstvy, pevně utažený hedvábný pás obi, který měří přes čtyři metry, a u učednic gejš maiko dokonce téměř šestimetrový darari obi, jehož bohatě vyšívané konce splývají až ke kotníkům. Celý oděv pak může vážit sedm, u maiko dokonce osm až deset kilogramů. A tím to nekončí. Na nohou vysoké dřevěné sandály okobo, na nichž se nechodí snadno, spíše se na nich člověk učí znovu udržet rovnováhu. Každý krok vyžaduje soustředění, správné držení těla i léta cviku. Trochu to obrací perspektivu, co? Z obdivu ke kráse oděvu k respektu vůči ženě, která jej dokáže s naprostou samozřejmostí nosit.

Když pak gejša nebo maiko klouže ulicemi Kjóta téměř beze zvuku, nevypadá to jako námaha. Právě v tom spočívá mistrovství. To, co kolemjdoucím připadá jako lehkost a elegance, je ve skutečnosti výsledek každodenní disciplíny, síly a dokonalého ovládání vlastního těla. Jejich pohyb působí tak podmanivě, protože skrývá obrovské úsilí, které zůstává oku téměř neviditelné.

Vysoké boty okobo nebyly módním výstřelkem. Jejich výška měla hned několik praktických i symbolických důvodů:

• Chrání drahé kimono... dlouhá vlečka kimona hikizuri se při chůzi téměř dotýká země. Zvýšená podrážka zvedala postavu o 10 až 15 centimetrů, takže se hedvábí méně špinilo od prachu, bláta nebo deště.

• Nutí ke správné chůzi... na vysokých dřevácích není možné dělat dlouhé kroky ani spěchat. Nositelka se přirozeně pohybuje drobnými, klouzavými krůčky, které jsou považovány za vrchol ženské elegance v tradiční japonské estetice.

• Jsou součástí výcviku maiko... především učednice gejš maiko se na okobo učily držení těla, rovnováhu a ladnost pohybu. Chůze v nich vyžadovala sílu nohou, pevný střed těla i značnou dávku soustředění.

• Zdůrazňují slavnostní vzhled... vysoká obuv opticky prodlužuje postavu, nechává kimono krásně splývat a dodává celé siluetě důstojnost. V kombinaci s dlouhým pásem darari obi vytváří typický vzhled maiko.

Je v tom ale i určitý paradox. To, co dnes turisté považují za pouhý půvabný módní doplněk, bylo ve skutečnosti součástí každodenního výcviku. Okobo záměrně znesnadňovaly chůzi. Právě proto byla ladnost pohybu gejši či maiko tak obdivovaná. Nevznikala navzdory náročnému oděvu a obuvi, ale díky tomu, že je jejich nositelky dokázaly dokonale ovládnout.

Jedním z nejméně známých tajemství světa gejš je fenomén nazývaný maiko hage 舞妓ハゲ, doslova pleš maiko. Zní to možná směšně, nebo určitě divně, ale skutečnost je překvapivě zajímavá. Učednice gejš tradičně nosily vlastní vlasy upravené do složitých účesů souhrnně označovaných jako nihongami 日本髪. Tyhle účesy byly po mnoho hodin vytvářeny zkušenými kadeřníky ve čtvrtích hanamachi pomocí vosků, hřebenů a velmi pevného napínání vlasů. Úprava musela vydržet několik dní, někdy i celý týden, a maiko proto spaly na speciálních vysokých opěrkách hlavy zvaných takamakura 高枕, aby si účes nepoškodily. 

To určitě znáte z filmu. Kdo by taky neznal ikonický film Gejša, že? Ale víte, že sami Japonci jej nepřijímají vůbec pozitivně, na rozdíl od ostatního světa, který je jím fascinován? Film Memoirs of a Geisha (v češtině Gejša) je na Západě velmi oblíbený, ale v Japonsku se setkal s poměrně chladným přijetím. Důvodů je několik a většina z nich nesouvisí s kvalitou filmu jako takového, ale s tím, jak zachází s japonskou kulturou. Přečtěte si v dalším díle letního speciálu.

Roky takového zacházení si vybíraly svou daň. Nepřetržitý tah za vlasové kořínky mohl způsobit zřídnutí vlasů nebo vznik malé lysinky v oblasti temene. Dnes by dermatologové mluvili o trakční alopecii. Ve starém světě gejš ale šlo o známou součást profese. Z našeho evropského pohledu by se mohlo zdát, že podobná stopa musela být zdrojem rozpaků. Jenže japonské vnímání bylo odlišné.

Maiko hage nebyla vnímána jako kosmetická vada. Naopak byla obdivuhodná… protože představovala důkaz let disciplíny a tvrdé práce. Podobně jako mozoly na prstech koncertního houslisty nebo zjizvené špičky profesionální baletky vypovídala o tom, že její nositelka skutečně prošla náročným výcvikem. Není ale pravda, že by bývalé gejši své lysinky okázale vystavovaly. Spíše šlo o nenápadné znamení, kterému rozuměli zasvěcení. Tichou profesní stopu života zasvěceného umění.

Současný svět gejš je samozřejmě jiný než před sto lety. Mnoho zkušených gejš dnes při vystoupeních používá profesionální paruky katsura かつら, které výrazně snižují zatížení vlasů. Tradice ale zůstává zachována a období učňovství je i dnes spojeno s vysokými nároky na úpravu účesu a dodržování historických pravidel.

Proto nás gejši fascinují i v jednadvacátém století. Nejsou symbolem krásy, která křičí. Jsou připomínkou světa, ve kterém mohla být odhalená šíje působivější než odvážný výstřih a malá lysinka cennější než dokonalý účes. Světa, který věřil, že opravdová přitažlivost nezačíná tím, co ukážeme ostatním, ale tím, co jim ponecháme k objevování. Možná starosvětské, ale pěkné, ne?