KANAZAWA... MĚSTO SAMURAJŮ A TICHÝCH CHRÁMU JAZZU

Japonská Kanazawa? Jedna z nejkrásnějších japonských zahrad Kenroku-en, zachovalé samurajské čtvrti, gejši v uličkách Higashi Chaya nebo řemeslní mistři, kteří už po staletí vyrábějí lakované předměty, porcelán a zlaté plátky. Jenže... tohle historické město na pobřeží Japonského moře ukrývá ještě jeden poklad... jednu z nejpozoruhodnějších jazzových kultur v celém Japonsku.

Zní to neuvěřitelně, že? Jazz bychom čekali v Tokiu, Ósace nebo Jokohamě. Kanazawa nikdy nebyla městem okázalosti. Její síla vždycky spočívala v trpělivosti, soustředění a úctě k řemeslu. A právě proto zde jazz zakořenil způsobem, který je pro Evropana fascinující. Nejde totiž o město plné hlučných klubů a nočních koncertů. Kanazawa je především městem posluchačů.

Jazz kissa... japonský fenomén, který jinde téměř neexistuje!

• Po celém Japonsku vznikaly po druhé světové válce podniky známé jako jazz kissa. Přeložit ten pojem není úplně snadné. Doslova znamená "jazzová kavárna", ale ve skutečnosti jde o něco mnohem výjimečnějšího.

• Představte si malý, nenápadný podnik, často ukrytý v postranní ulici. Uvnitř několik stolků, police zaplněné tisíci vinylových desek nebo CD, mohutné reproduktory, lampy s tlumeným světlem a za pultem majitel, který zde strávil většinu svého života.

• Sem se nechodí za zábavou!

• Sem se chodí poslouchat.

• Když majitel pustí nahrávku Milese Davise, Johna Coltranea nebo Billa Evanse, hosté ztiší hlas nebo úplně zmlknou. Nikdo netančí, nikdo nekřičí přes hudbu. Vše se podřizuje jedinému cíli, nejhlubšímu prožitku z poslechu.

• V mnoha podnicích je zvuková aparatura výsledkem desetiletí hledání dokonalosti. Každý zesilovač, každá přenoska gramofonu i rozmístění reproduktorů mají svůj význam. Majitel není pouhým provozovatelem kavárny jazz kissa... je kurátorem zvuku!

Proč právě Kanazawa? Právě proto, že Kanazawa nikdy neusilovala o to být největší nebo nejmodernější. Není proto náhodou, že právě tady přežilo několik podniků, které jsou mezi japonskými milovníky jazzu legendární. Je to město, kde se po staletí cení preciznost, klid a soustředění. Stejně jako čajový obřad nebo výroba keramiky je i poslech jazzu chápán jako určitý druh umění. Nejde o hudbu samotnou, ale o způsob, jak ji přijímá.

Jazz Spot Bokunen... svatyně tichého poslechu

• Nejčastěji se mezi znalci zmiňuje Jazz Spot Bokunen. Na první pohled nepůsobí nijak okázale. Není to luxusní klub ani turistická atrakce. Právě naopak. Člověk má spíš pocit, že vstoupil do soukromého obývacího pokoje člověka, který celý život sbírá jazzové nahrávky.

• Bokunen je typickým představitelem jazz kissa. Hlavní hvězdou večera není kapela ani barman. Hlavní hvězdou je hudba samotná.

• Majitelé po desetiletí budovali rozsáhlou sbírku nahrávek a pečlivě ladili zvukový systém tak, aby každá deska zazněla co nejvěrněji. Mnozí japonští audiofilové sem cestují právě kvůli tomu.

• Atmosféra je klidná, téměř meditativní.

Mokkiriya... místo, kde jazz stále žije

• Druhou velkou legendou je Mokkiriya, podnik fungující už od roku 1971. Na rozdíl od Bokunenu tu často zaznívá také živá hudba. Potkávají se místní muzikanti, studenti i zkušení jazzmani a místo si za desetiletí vybudovalo pověst jednoho z kulturních center Kanazawy.

• Ani tady ale nejde o okázalost. Kouzlo spočívá v obyčejnosti. V tom, že podnik stále působí jako místo, kde je hudba důležitější než cokoli jiného.

• Nejsou to bary. Jsou to osobní světy. Člověk z Evropy může být překvapen, jak osobně tyto podniky působí.

• Často je vede jeden jediný majitel, který zde strávil třicet, čtyřicet nebo dokonce padesát let svého života. Za tu dobu nashromáždil tisíce nahrávek, vyladil aparaturu a vytvořil prostor, který není jen podnikem, ale odrazem jeho vlastní osobnosti.

• Hosté tak mají oprávněný pocit, že nevstupují do kavárny, ale do něčího soukromého světa. 

Jsou zde vítáni i cizinci?

Ano, jsou a vy také budete!

• Většina těchto podniků cizince vítá velmi ráda. Jen je dobré pochopit, že nejde o klasické bary ani turistické atrakce. V Japonsku se od hostů očekává určitá ohleduplnost. Stačí dodržovat několik jednoduchých pravidel.

• Mluvit tiše.

• Nepoužívat hlasitě mobilní telefon.

• Nevstupovat s představou, že jde o místo pro večírek.

• Pokud právě hraje hudba, je krásným gestem jednoduše poslouchat.

• Majitelé bývají často spíše plaší než odtažití. Mnozí z nich neumějí dobře anglicky, ale vždycky ocení, když je na jejich celoživotní práci někdo skutečně zvědavý. Úsměv, krátké poděkování (arigató gozaimasu) a respekt k posvátné atmosféře vám otevřou dveře k velmi srdečnému přijetí.

• Večer strávený v malé místnosti, kde starý gramofon pomalu spouští jehlu na desku Billa Evanse, reproduktory zaplní prostor hudbou a za barem sedí člověk, který stejnou nahrávku pouští návštěvníkům už třeba čtyřicet let.

• V době, kdy se většina hudby vejde do telefonu a algoritmy nám vybírají další skladbu během několika sekund, působí tato místa téměř jako z jiného světa. Jsou to vzácná, krásně japonsky melancholická, místa!

Mně na tom přijde fascinující, že takový podnik může přežít v malém městě. V Evropě by podobný člověk s tisíci deskami možná skončil jako rarita pro pár kamarádů. V Japonsku může existovat komunita lidí, kteří za ním cestují přes půl země, protože vědí, že "tam... ten starý pán má zvuk, který už jinde není."

Na fotce jeden z těch "posledních ostrovů" staré japonské jazz kissa kultury.