A CO OHAGURO お歯黒?... HISTORIE ČERNÝCH ZUBŮ

V předchozím článku jste mohli číst o zubech yaeba. V japonské kultuře ale existoval taky zvyk černění zubů, známý jako ohaguro お歯黒, který je jedním z nejvýmluvnějších příkladů kulturní relativity krásy. 

V tradičním Japonsku byl po staletí považován za znak elegance, dospělosti a mravní integrity, zatímco přirozeně bílé zuby byly spojovány s dětstvím či neukotveností. Tento estetický ideál je opakovaně potvrzován nejen historickými prameny, ale i literaturou, která sloužila jako zrcadlo dvorské kultury.

Už v období Heian (794–1185) je ohaguro samozřejmou součástí popisu ženské krásy. Ve slavném románu Genji monogatari (Příběh o princi Gendžim), připisovaném dvorní dámě Murasaki Shikibu, není černění zubů vysvětlováno ani zdůvodňováno… je prostě normou. V jedné z pasáží je ideální žena popsána slovy… její tvář byla bledá a klidná, rty jemně zbarvené a zuby temné a lesklé. Černé zuby zde fungují jako estetický akcent, který završuje obraz kultivované aristokratky.

Podobný motiv se objevuje i v Makura no sōshi (Polštářová kniha) Sei Shónagon, sbírce esejů a postřehů ze dvora císařovny Teishi. Autorka v části věnované věcem, které jsou nevhodné nebo rušivé, zmiňuje ženu v slavnostním oděvu, která ale nemá řádně začerněné zuby, a poznamenává, že takový výjev působí zvláštně nehotově. I tady je ohaguro implicitním znakem společenské správnosti a jeho absence narušuje harmonii celku.

Literatura období Heian jasně ukazuje, že černé zuby nebyly vnímány jako izolovaný prvek, ale jako součást komplexního estetického systému. Ten zahrnoval taky bílé líčení obličeje oshiroi, odstranění a novokreslení obočí hikimayu a pečlivě stylizovaný jazyk i chování. Ohaguro symbolizovalo nejen krásu, ale i sebekontrolu a přijetí společenské role.

V pozdějších obdobích, zejména během Kamakura a Muromachi, se význam černých zubů částečně posouvá. V kronikách a válečných příbězích gunki monogatari se objevují zmínky o samurajích, kteří si černili zuby jako výraz loajality. V Taiheiki ze 14. stol. je třeba popsán válečník, který po vstupu do služby významného pána přijal vzhled dospělého muže, včetně zčernění zubů. Tady už ohaguro neodkazuje ke kráse, ale k závazku a vážnosti.

V období Edo se černé zuby stávají natolik běžným rysem, že se objevují i v lidové literatuře a kabuki hrách. V satirických textech ukiyo-zōshi bývají mladé ženy, které si zuby ještě nebarvily, líčeny jako nezralé či lehkovážné, zatímco vdané ženy s ohaguro jsou popisovány jako klidné a důstojné. Estetika černých zubů zde funguje jako vizuální zkratka pro společenský status.

Zánik ohaguro v období Meiji znamenal nejen konec jednoho zvyku, ale i přerušení tisícileté estetické kontinuity. Zatímco v klasické literatuře jsou černé zuby samozřejmým znakem krásy, moderní čtenář je spíše vnímá s rozpaky. Právě tento rozpor ale dělá dobové texty tak cennými, umožňují nám nahlédnout do světa, kde byly ideály zásadně jiné, ale vnitřně konzistentní.

Ohaguro, poznané v literatuře, není pouhou tělesnou úpravou. Je to znak kulturní identity, přechodu, závazku a estetiky, která chápala krásu jako harmonii role, vzhledu a chování. Citace z klasických děl nám připomínají, že černé zuby nebyly výstředností, ale jazykem, jímž společnost vyjadřovala řád.

Ukázka z Genji monogatari (11. století)

Originál (klasická japonština)... přepis je normalizovaný, odpovídající běžným edicím klasického textu.

歯黒めして、御顔いと白く、
紅の色あひ、言ふかひなくをかし

Český literární překlad

Měla zuby zčerněné, tvář velmi bledou
a odstín jejích rtů byl tak jemný,
že působila půvabně beze slov.

Proč černé znamená krásné?

Z jazykového hlediska je podstatné, že výraz okashi をかし, překládaný jako půvabný/krásný, nehodnotí objekt izolovaně, ale ve vztahu k harmonii celku. Černé zuby nejsou krásné samy o sobě. Jsou krásné proto, že vyvažují bílou tvář shiroki kao a červené rty beni. Estetika Heian byla estetikou kontrastu a vrstvení, ne přirozenosti.

Dále je třeba upozornit, že černá barva v klasickém japonském jazyce často nese význam zakrytí a zdrženlivosti. Ohaguro doslova skrývá přirozený stav těla, a tím jej kultivuje. V tomto smyslu černé zuby fungují podobně jako dvorské mlčení, snížený pohled či skrytá tvář za rukávem… projevy elegance přes potlačení přirozenosti. Krása tedy nevzniká z odhalení, ale z kontrolovaného zastření.

O tom, co na ženském těle považují Japonci za nejerotičtější části a proč, jsem psala v jednom ze starších článků. Divili byste se, ale je to něco úplně jiného než na ženách obdivují západní muži, a souvisí to právě s kontrolovaným odhalením vs. zastřením.

Z moderní perspektivy se nám může zdát paradoxní, že černá barva, dnes často spojovaná s negací nebo smrtí, byla nositelem krásy. V kontextu klasické japonštiny nejde o rozpor, jen o odlišný sémantický systém, v němž je krása chápána jako stav rovnováhy, nikoli přirozenosti.