JAPONSKÁ DEŠTNÍKOVÁ KULTURA
Nad Shibuyou padal silný večerní déšť a pod ním se rozlévalo moře průhledných deštníků. Pak se na všech semaforech současně rozsvítila zelená a dav se vydal do pohybu. Z jedné strany na druhou, šikmo, napříč i proti sobě. Tisíce lidí, tisíce deštníků, a přesto žádný chaos. Jen neustále se proměňující obrazec, který se na několik vteřin vytvořil a pak znovu zmizel. Ve světle reklamních obrazovek se průsvitné kopule měnily v odrazné plochy plné barev.

Stála jsem tam celkem dlouho a nedokázala odejít. Všichni kolem spěchali domů, na večeři nebo na poslední vlak, ale z výšky z nádražní budovy působila jejich cesta téměř poeticky. Jako by celé Tokio na okamžik dýchalo jedním rytmem pod tisíci průhlednými deštníky. Možná jen užasle zírající cizinci, snažící se tuhle scénu zachytit na své mobily a kamery :-) , spěchající dav mátli.

Když přijedete do Japonska, brzy zjistíte, že deštník tady není jen ochrana před deštěm. V deštivém dni v Tokiu nebo Ósace uvidíte doslova moře průhledných deštníků. Tisíce lidí spěchají ulicemi pod téměř identickými plastovými kopulemi zvanými ビニール傘 binīru kasa. Jsou levné, všude dostupné, praktické a díky průhlednému materiálu přes ně lidé dobře vidí v přeplněných ulicích. Průhledný materiál umožňuje vidět provoz, chodce i semafory, což je v takhle velmi hustě zalidněných městech praktické a bezpečné. V úzkých ulicích Tokia, Ósaky nebo Jokohamy se denně vyhýbají miliony lidí a neustálý vizuální kontakt je důležitější, než by se mohlo zdát. Staly se tak běžnou součástí městského života, že je mnoho Japonců kupuje stejně samozřejmě jako láhev vody. A stejně samozřejmě je klidně nechává ve stojanech před restauracemi nebo u stanic metra. Však mohou posloužit dalším lidem.
Jenže tady začíná jeden z japonských paradoxů. Země, která si tradičně zakládala na úctě k věcem a řemeslu, spotřebuje každoročně desítky milionů plastových deštníků a jejich ekologická stopa se stala předmětem veřejných debat. A zároveň přitom ve stejném Japonsku existuje folklór, podle kterého mohou staré předměty po sto letech získat vlastní duši. Takovým oživlým předmětům se říká 付喪神 tsukumogami. Mezi nejznámější patří duch starého papírového deštníku 唐傘お化け karakasa obake. V tradičních ilustracích má jedno oko, dlouhý vyplazený jazyk a poskakuje po světě na jediné noze. Dnes působí spíše komicky než strašidelně, ale připomíná starou představu, že i obyčejné předměty si zaslouží respekt, pokud lidem dlouho sloužily.
Dalším překvapivým fenoménem je fakt, že v Japonsku lidé používají deštníky nejen proti dešti, ale velmi často také proti slunci. Takový sluneční deštník se nazývá 日傘 higasa. Ještě před několika desetiletími byl spojován téměř výhradně se ženami. Dnes je však běžně používají i muži. Několik extrémně horkých lét po roce 2018 způsobilo doslova boom slunečních deštníků. Městské úřady a zdravotnické organizace začaly jejich používání dokonce veřejně doporučovat jako ochranu proti přehřátí a úpalu.
Vedle moderních plastových deštníků stále ale přežívá i tradice elegantních ručně vyráběných 和傘 wagasa. Tyto deštníky dnes najdete především v historických čtvrtích Kjóta, na festivalech nebo v divadle kabuki. Každý kus je malým řemeslným dílem a může vznikat i několik dní. Tradiční wagasa se vytvářely ručně z bambusu a papíru impregnovaného olejem. Sloužily nejen jako ochrana před počasím, ale také jako symbol společenského postavení. Gejši, herci kabuki i samurajové používali odlišné typy a barvy deštníků. Dodnes můžete tuhle tradici obdivovat zejména v Kjótu, Kanazawě nebo v historických čtvrtích starých hradních měst.
Překvapivé je také množství společenských pravidel, která se kolem deštníků vytvořila. Před obchody, restauracemi a kancelářemi stojí speciální stojany 傘立てkasatate, kam si návštěvníci deštníky odkládají ještě před vstupem. Protože mnoho plastových deštníků vypadá téměř stejně, dochází k jejich neúmyslné záměně. Někteří Japonci si proto na rukojeti připevňují rozlišovací přívěsky, barevné kroužky nebo jmenovky. Větší obchodní centra dokonce nabízejí uzamykatelné stojany, kde lze deštník zajistit podobně jako jízdní kolo. U vchodů do obchodních center bývají připravené roztodivné deštníkové sušáky nebo plastové návleky, aby mokrý deštník neobtěžoval ostatní zákazníky. Dokonce i ve vlacích se očekává, že bude deštník pečlivě složený a nebude kapat na spolucestující. Jde o další příklad japonského principu minimalizace obtěžování okolí, označovaného jako 迷惑 meiwaku, tedy způsobení nepříjemnosti druhým.
Během své letošní cesty jsem narazila taky na velký bleší trh, kde byl jeden z nejnavštěvovanějších stánků věnován právě deštníkům. Stovky kusů různých barev, tvarů, velikostí a vzorů přitahovaly davy zájemců. Znovu mi tady došlo, že deštník v Japonsku není jen praktická pomůcka. Mnoho Japonců vlastní několik různých deštníků podle příležitosti podobně, jako Evropané střídají kabelky nebo hodinky. Neuvěříte, ale deštník v Japonsku funguje jako velmi jemný způsob sebevyjádření. Protože společnost obecně podporuje nenápadnost a skupinovou harmonii, lidé často vyjadřují individualitu právě prostřednictvím drobností, jako jsou pouzdra na telefon, tašky, psací potřeby, kapesníky, a taky právě pomocí deštníků.

Je to módní doplněk, může to být sběratelský předmět, určitě kulturní symbol, ale hlavně i každodenní součást dnešního života. Japonsko prostě dokáže spojit ultramoderní svět plastových deštníků z obchodů otevřených 24 hodin denně s dávnými příběhy o duších starých předmětů. A zatímco návštěvníci vidí jen obyčejný deštník, Japonci v něm často vidí mnohem víc než jen ochranu před deštěm.
Musím ještě zmínit dvě věci… nejprve velmi zajímavý vztah mezi deštníkem a kriminalitou. Japonsko je natolik bezpečná země, že si mnoho lidí bez obav ponechává deštník ve stojanu před obchodem. Přesto patří deštníky k nejčastěji "mizícím" předmětům v zemi. Nejde zpravidla o organizovanou krádež, ale spíše o záměnu nebo spontánní přisvojení téměř identického plastového deštníku během náhlého deště. Někteří sociologové dokonce označují plastový deštník za jeden z mála předmětů, u něhož Japonci vykazují překvapivě uvolněný vztah k vlastnictví.
A za druhé… jednu krásnou kulturní souvislost. Déšť v Japonsku nemá úplně stejnou symboliku jako v Evropě. Není vnímán pouze jako nepříjemné počasí. V literatuře a poezii bývá spojován s krásou pomíjivosti, melancholií a ročními obdobími. Existuje dokonce specifické estetické vnímání deštivých scén, které souvisí s konceptem 物の哀れmono no aware, tedy citlivosti vůči pomíjivosti věcí. Proto se deštník v japonském umění, filmech a fotografii objevuje mnohem častěji, než bychom čekali.
