JAKÉ JE BÝT ŽENOU... V JAPONSKU?

Na první pohled je Japonsko zemí, kde je radost být ženou… je bezpečné, čisté, zdvořilé a cestování o samotě tu nepředstavuje téměř žádné riziko. Stačí ale pár dní citlivého pozorování a člověk si začne všímat jemných detailů.

Žen v uniformách, které se usmívají v obchodech, ale jen málokdy sedí v roli manažerek. Vagonů "jen pro ženy", které působí příjemně, ale jsou připomínkou hlubšího společenského problému. Místa, kde je moderní technologie na každém rohu, ale společenské role jako by se zastavily v čase. Cestovatelky si uvědomí, že japonské skleněné stropy nejsou vidět… jenže jsou vlastně všude... v kancelářích, na ulicích, v chrámech, v módě a v tichých očekáváních každodennosti.

Při prvních krocích po japonských městech se snadno necháte unést atmosférou dokonalé organizace a zdvořilosti. Právě tato uhlazenost silně kontrastuje s nenápadnými nerovnostmi, které se objevují téměř všude. Ženy často pracují ve službách, vítají hosty v hotelech, obsluhují zákazníky v obchodech nebo pomáhají na recepcích. Jen málokdy ale zahlédnete ženu v roli vedoucí provozu, ředitelky restaurace nebo manažerky hotelu. Je to zvláštní a pro mě nepříjemný kontrast… země slavná pro svou technologickou vyspělost působí v otázkách genderu někdy překvapivě příliš tradičně.

Ve veřejném prostoru si cestovatelky ze západních zemí povšimnou drobných signálů už první den. Například vlakové vagony "jen pro ženy", které fungují jako ochranné opatření proti obtěžování v přeplněné dopravě. Řeknete si super… jsou pohodlné a bezpečné, ale zároveň ukazují, že problém je hlubší než jen neprůhledná situace ve špičce. Podobně tradiční role žen v chrámech a svatyních, kde se mohou podílet na rituálech, ale jen v určitých, přesně vymezených úlohách, naznačují pevně zakořeněné představy o ženské roli. A pak je tu móda a dress-code… ve formálním prostředí jsou sukně i podpatky stále považovány za normu, i přes nedávnou debatu známou jako #KuToo, která poukázala na tlak, jemuž ženy v pracovním prostředí čelí. 

PROČ JAPONKY (ALE I MNOHO KOREJCŮ) ČASTO NOSÍ VĚTŠÍ BOTY?

Když zamíříte do kancelářských čtvrtí Tokia nebo Ósaky, rozdíly se stávají ještě viditelnějšími. Ženy často zastávají administrativní nebo podpůrné funkce, zatímco muži dominují v manažerských pozicích. Firemní kultura je založená na hierarchii a očekávání, že ženy budou "příjemné, milé a podporující". V praxi to znamená méně prostoru pro ambice, méně příležitostí mluvit na poradách a menší možnost růstu. Všimnete si toho i zvenčí… ve skupinách přesouvajících se z práce bývají ženy jakoby na okraji, zatímco muži vedou konverzaci nebo organizují večerní pijatiky nomikai. A zatímco kariéra mužů je často vnímána jako hlavní životní dráha, ženy jsou stále pod tlakem přizpůsobovat svůj profesní život případnému mateřství.

Japonsko je zároveň jednou z nejbezpečnějších zemí světa, což je pro nás ženy, zvlášť ty cestující sólo, obrovským benefitem. Bezpečí však neznamená rovnost! Diskuze o sexuálním obtěžování nebo nerovnostech v práci bývá mnohem tišší než v Evropě. Mnoho žen sdílí zkušenosti anonymně na sociálních sítích, a z rozhovorů s některými expatkami vyplývá, že je zde stále silná tendence "nedělat problémy". Přitom právě větší otevřenost by mohla pomoci odhalit témata, která zůstávají skrytá.

Kultura krásy v Japonsku vytváří další specifický rámec. Ideál kawaii, tedy roztomilosti, je hluboce zakořeněný a od žen se očekává jemnost, mladistvost a určitá uhlazená půvabnost. Reklamy jsou plné stereotypů… ženy vaří, muži řídí, děti volají na maminku, ne na tatínka. Z pohledu cestovatelky to může působit jako stylizovaná estetika, ale při delším pobytu si člověk začne uvědomovat, že tyto vzorce mají reálný dopad na očekávání společnosti.

Cestovatelky, které zůstanou v Japonsku déle, často popisují zajímavé momenty. Třeba když jsou samy na večeři, místní se jich ptají, kde mají manžela. Nebo když v restauraci automaticky obdrží menší talíř či jemnější nápoj jen proto, že jsou ženy. Překvapí je také oddělené role během firemních večírků… zatímco muži sedí u hlavního stolu, ženy dohlížejí na drobnosti nebo dolévají pití. A přesto tytéž ženy působí sebevědomě, moderně a schopně, jen ten systém kolem nich se mění strašně pomalu a taky asi nerad.

Neberte prosím tento článek jako dogma. Samozřejmě se i Japonsko mění. Neznamená to, že se neposouvá. Mladší generace je otevřenější, ženy sílí především ve start-upech a kreativních oborech. Ve městech vznikají pracovní prostory podporující rovnost, a diskuse o právech matek je v Japonsku živější než kdykoli dříve. Postupné změny jsou zřetelné i v politice, i když pomalejší než by si mnozí přáli. Japonsko je zemí, která se vyvíjí svým tempem, tradičně pomaleji, ale stabilně. Píšu to proto, abych vás motivovala zkusit mít při cestách skutečně otevřené srdce i oči, bez předsudků, jen tehdy uvidíte pravou tvář země.

Mluvit o genderu v Japonsku znamená hledat rovnováhu mezi respektem a upřímností. Nejde mi rozhodně o kritiku země, naopak, jde o snahu porozumět jejím kulturním vrstvám. Japonsko je moje celoživotní láska, země fascinující, mnohovrstevnatá a plná kontrastů. A právě díky tomu nabízí hlavně nám ženám cestovatelkám jedinečnou možnost vidět svět z jiné perspektivy. Jen s otevřenýma očima, zjistíte, že skleněné stropy existují nejen v pracovních budovách, ale i v každodenním životě. A pochopení těchto jemných rozdílů je jedním z důvodů, proč je Japonsko tak inspirující destinací.