JAK SE PROBUDIT O 543 LET POZDĚJI?... TAJEMSTVÍ THAJSKÉHO ČASU

V Thajsku se dnes běžně píše letopočet 2569, a to proto, že zde vedle našeho gregoriánského kalendáře existuje i buddhistický letopočet (B.E. – Buddhist Era), jehož počátek je tradičně kladen do okamžiku odchodu Siddhártha Gautama do parinirvány, tedy přibližně roku 543 př. n. l. 

Tento způsob datování se v oblasti dnešního Thajska prosazoval postupně spolu s šířením théravádového buddhismu z Indie přes Srí Lanku do jihovýchodní Asie. V průběhu staletí se stal nejen náboženským, ale i kulturním a administrativním standardem, přičemž oficiální kodifikace přišla až ve 20. století během modernizačních reforem, kdy thajský stát začal systematicky sjednocovat správu a veřejný život. Od té doby se buddhistický letopočet používá v úředních dokumentech, zákonech i školství, a stal se pevnou součástí národní identity.

Účtenky dokumentující používání obou letopočtů jsem si schovala z cesty v roce 2024. Možná nejsou zrovna "ze včerejška", ale princip ukazují dokonale… zatímco já jsem tehdy byla v roce 2024, na papíře přede mnou stálo 2567. V Thajsku totiž na čase až tak nesejde :-). Rozdíl 543 let zůstává pořád stejný.

Zajímavé je, že Thajsko nikdy zcela neopustilo kontakt se západním světem a jeho časovým systémem. V běžném životě tak dnes funguje jakýsi dvojí kalendářní režim, který je pro místní obyvatele naprosto přirozený. Na úředních dokumentech, občanských průkazech nebo státních formulářích najdeme rok 2569, zatímco v mezinárodním styku, v turistickém ruchu, na letenkách nebo v digitálních systémech se paralelně používá rok 2026. 

Takový dualismus se promítá i do každodenních detailů... není neobvyklé, že třeba účtenky z obchodů, bankovní výpisy nebo smlouvy obsahují oba letopočty zároveň, aby se předešlo nedorozumění. Člověk tak může během jediného dne pracovat s dvěma různými čísly označujícími tentýž rok, aniž by to vyvolávalo zmatek.

Pro místní obyvatele nejde o rozpor, ale spíše o praktickou dovednost přepínání mezi dvěma způsoby vnímání času. Buddhistický letopočet je vnímán jako kulturně vlastní a symbolicky důležitý, zatímco gregoriánský kalendář představuje nástroj pro komunikaci se světem. V každodenní realitě se tak tyto dva systémy prolínají. 

Školáci se učí oba, úřady preferují ten domácí, podnikání často pracuje s oběma a turisté si mnohdy ani nevšimnou, že se nacházejí v zemi, kde běží jiný rok. Nenápadný souběh dvou časových rovin dobře ilustruje schopnost thajské společnosti spojovat tradici s modernitou, aniž by bylo nutné jednu z nich opustit.