PARALELNÍ CESTOVATELSKÉ ŽIVOTY

Mnoho z nás, kteří jsme propadli cestování, vlastně žije dva životy. Jeden doma mezi prací, povinnostmi a známými místy. A druhý někde jinde… v jiných městech, v jiných rytmech dní, v jiných vůních. Ten druhý život začíná symbolicky přechodem hranic nebo přes letištní práh. Třeba přes tyhle nádherně zdobené vstupní dveře na letišti v Bangkoku. Ať už právě stojíte před nimi, nebo jste naopak uvězněni za nimi v odletové hale s v tuto chvíli bezcennou letenkou v ruce, nenechte si ten svůj paralelní cestovatelský život vzít.

V posledních dnech myslím na všechny své přátele a známé, kteří se toulají někde po světě a uvízli třeba právě na letištích po celé jihovýchodní Asii. V ruce mají letenky, které přestaly platit, v hlavě otázky, na které zatím neznají odpověď. Tentokrát nejde jen o technickou závadu, zpožděný let nebo přetížené letiště. Důvodem je válka, konflikt odehrávající se tisíce kilometrů daleko, ale v místě, které mělo být jejich tranzitním hubem. Proto jsou tentokrát pocity jiné než při obyčejném zpoždění. Nejistota je hlubší. Únava těžší. Vztek se míchá s bezmocí, protože víte, že tentokrát nejde o počasí ani logistiku. Někde daleko se rozhoduje o věcech, které nikdo z nás nedokáže ovlivnit, a přesto jejich důsledky na nás dopadají.

Od minulého týdne jsem se svými přáteli strávila desítky hodiny na všech možných komunikačních platformách a na telefonu. Ale co zmůžete na dálku přes půl světa? Promluvit, povzbudit, dát vědět, že soucítíte, sdílet, možná poslat nějaké peníze… Nebýt mé současné složité osobní situace, seděla bych teď zcela jistě taky uvězněná na letišti Suvarnabhumi v thajském Bangkoku, oblíbený termín, téměř končící hlavní turistická sezóna, se sice vzrůstajícími, ale stále ještě únosnými teplotami, a hlavně vrcholící přípravy na příchod thajského nového roku…

Zároveň myslím na své asijské přátelé, kteří postavili svá živobytí na turistickém ruchu, provozují kavárny, prodávají suvenýry nebo street food v malých krámcích, poskytují ubytování… a dnes znovu v poměrně krátkém čase, sotva se trošku stihli oklepat z covidu, zase čelí novým obavám a strachu z budoucnosti.

Na letištích se teď odehrávají zvláštní tiché příběhy. Unavení a vystresovaní lidé sedí na plastových sedačkách, sledují tabule s odlety a snaží se neztrácet naději. Jejich emoce z celé cesty se najednou smrskly do okamžiku. Únava z dlouhého čekání, nervozita z nejistoty, frustrace z informací, které nepřicházejí, překryly všechny krásné zážitky z objevování.

Za roky cestování jsem sice naštěstí nezažila situaci způsobenou válkou, ale dobře znám ten okamžik, kdy se cestovní plány rozpadnou a sny musí ustoupit realitě. A musím podotknout, že to bylo vždy na pravidelných leteckých linkách. Nekonečná zpoždění a díky nim nestihnuté návazné lety. Noci na letištích, která měla být jen krátkým přestupem (u mě třeba 48 hodin v prostoru vstupní haly letiště v Tanzanii, čekání, které nakonec stejně skončilo nákupem nové letenky jinudy a za vlastní). Hodiny čekání bez jasných odpovědí, bez pomoci, v cizí zemi (do té doby jsem nevěřila, že velké známé společnosti mohou zcela bezostyšně nechat řešení krizové situace na samotných cestujících s prostou větou "vyplňte si formulář a pak si požádáte o refundaci, protože my tady nemáme žádný personál…"). Obavy z návratu a reakcí zaměstnavatele (díky těm mým, kteří měli rozum, pochopení a vyšli bez zbytečných diskusí vstříc). Uklidňování rodiny doma (díky mým rodičům a manželovi, že nikdy neřekli "už prosím tě nikam nejezdi"). 

Cestovatelské lekce. Nevítané, ale skutečné. O čekání. O improvizaci. O přijetí toho, že svět je větší a nepředvídatelnější než naše itineráře.

Cestovatelská touha je zvláštní věc. Někdy ji unaví dlouhá noc na letišti, někdy zkomplikuje politika nebo konflikty daleko za obzorem. Ale pokud jste ji v sobě jednou našli, většinou se znovu vrátí.

Tak vydržte. Svět se znovu dá do pohybu. A ty dveře se pro vás znovu otevřou!